Erik Truffaz už také podlehl. Pastelový pop 80. let se dál šíří jazzem

Evan Marien, Louis Cole a Nate Wood

U nás neznámé mladé „baskytarové monstrum“, muzikant jménem Evan Marien s odbarvenými vlasy na blond by dnes bez vstupu na tenký led zvuku 80. let nejspíš působil jako virtuózní sideman, spoluhráč vhodný pro nejrůznější hudební projekty. Ovšem po dokončení studií na bostonské Berklee Colledge v roce 2009 a přesunu do Brooklynu v New Yorku založil v roce 2016 kapelu EMAR, která jakoby přistála ze staré počítačové hry.

V tomto duchu setrval a letošní třetí album s prozaickým názvem EMAR vol. 3 je průlomové, neboť na něm poprvé hostují současní vládci newyorské avantgardy jako bubeník Louis Cole, umělecká duše kapely Knower, formace koncertující už několik let po celém světě, a její jakoby osmdesátková videa mají na YouTube milióny zhlédnutí, čímž dotahují třeba úspěch jazzového božstva Herbieho Hancocka.

Další skvělý hudebník, který se představil na novém albu Evana Mariena je Nate Wood z kapely Kneebody, aktuálně zářící se svým sólovým projektem fOUR (čtyři), v němž paralelně hraje na bicí, levou rukou obsluhuje baskytaru, pravou rukou mezi údery paličkou hraje na malý syntezátor a zároveň zpívá, což je takřka přírodní úkaz.

Erik Truffaz

Erik Truffaz stále plane pro hledání nové hudby. Se svým dlouholetým kvartetem ve složení Benoît Corboz (klávesy), Marcello Giuliani (basa) a Arthur Hnatek (bicí) vydal zatím jenom singl z nového alba Lune Rouge, které má vyjít na podzim 2019. S největší pravděpodobností půjde o další krok někam jinam. Nový singl Five On The Floor je v duchu popu osmdesátých let. Singl samozřejmě neznamená celé album, a tak nezbývá než o podobě nového alba spekulovat při poslechu toho, co už je vydáno.

Brad Mehldau, Bugge Wesseltoft a Donny McCaslin

Nový styl si už vyzkoušel na letošní desce Brad Mehldau a vloni třeba Bugge Wesseltoft. Minulý rok se tímto směrem vydal taky poslední blízký spolupracovník Davida Bowieho, saxofonista Donny McCaslin, a po desce Blow jsou nyní na světě dva nové singly. Druhý z nich Tokyo trochu vybočuje z řady, není písničkový a využívá řadu neosmdesátkových technických inovací, ale na druhou stranu navozuje třeba atmosféru seriálu Davida Lynche Městečko Twin Peaks.

Dirty Loops

Už podruhé se do České republiky vrací švédská kapela Dirty Loops a tentokrát kromě Brna (8. října v Sono Centru), zahraje i v Praze (9. října v Roxy). Jsou to průkopníci, jejichž debutové album Loopified působilo v roce 2014, kdy vyšlo, jako hudební nesmysl. Sice virtuózní, ale divně nasládlý, navíc připomínající nenáviděná osmdesátá a nedávno z módy vyšlá devadesátá léta. Jazzoví posluchači, poslouchají přece jazz, a nikoliv popové klišé. Je to pár let a s odstupem vidíme, jak tehdejší doba ještě nedokázala vnímat historický vývoj stylu. Cokoliv by tehdy mohlo být klišé, jen ne Dirty Loops. Všechny jazzové avantgardy pracující s nelíbivostí, složitostí, volnou improvizací a těmi nejostřejšími disharmoniemi byly v té době už mnohokrát ohrané a naopak virtuózní trio Dirty Loops si dovolilo vejít do zakázaného města a pracovat s estetikou líbivosti, a to otevřeněji, než kdokoliv před nimi.

Teď by se dalo říct, že všechno je vzhůru nohama, že nejnovější jazzová avantgarda pracuje právě s postupy populární hudby a to, co bylo před pár lety bráno za experimentální hudbu, je dnes stará vesta. Navíc v dnešní době je nesmysl považovat estetiku tak zvané populární hudby za komerční kalkul, protože po zakrnění velkého hudebního průmyslu manipulujícího globální scénou tento přístup k hudbě vůbec nezajišťuje automaticky větší komerční potenciál než třeba posluchačsky náročnější bebop.

Je to dekadentní naivita umělců, kteří se snaží o pár procent navýšit svoje příjmy pomocí oblíbeného popu, nebo duch doby, kdy lidé nemají čas ani sílu vnímat složitější struktury a umělecký náboj umělců vnikl do jednodušších tvarů?