Moderní je nebýt moderní! Novinky na hudební scéně

1. červen 2018
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Kamasi Washington - Heaven and Earth

Minulý týden proběhl koncert Kamasiho Washingtona v Praze a rozdělil publicisty na tábor nadšených a na skupinu vlažných. Ti druzí sice uznávají Kamasiho hráčské umění, ale nesouzní s aurou „objevu desetiletí“, která mu bývá přisuzována. Nenaplňuje se totiž očekávání něčeho nového, protože jeho hudba působí konzervativně.

Ke cti tohoto amerického saxofonisty, jemuž 22. června vyjde nové album, budiž řečeno, že on sám ze sebe vizionáře nedělá. Taky mu patří dík za inspiraci k tématu aktuálního novinkového pořadu Jazz notes, které zní: „Moderní je nebýt moderní.“

Další nemoderní, ale oblíbená kapela se jmenuje Elephant9. Její styl à la Medesky Martin & Wood, sice není nijak objevný (vzpomeňme na pionýrské desky Mariana Vargy, Franka Zappy nebo Emersson Lake And Palmer), ale působí svěže, protože zástupy kapel už dneska podobným způsobem a na takové úrovni rozhodně nehrají. Album Greatest Show On Earth, které vyšlo 16. února 2018 se nese právě v tomto duchu.

Co jiného by mohlo tedy být opravdu nového? Zajímavý relativně čerstvý koncept provozuje duo elektronického hudebníka Tortusy (vlastním jménem Johna Dereka Bishopa) a saxofonisty Inge Breinsteina. Jejich inovace spočívá v improvizaci s elektronickými efekty, loopingem a saxofonem. V takové kuchyni se dá na jedné straně snadno uvařit nepoživatelná odpornost místo hudby, ale na druhé straně je zde velký potenciál, a to, co by mohlo otevřít podobným přístupům dveře k publiku, je zjednodušování. Čím dál víc se v tomto směru osvědčuje bájný meditativní elektronický styl ambient. Album Mind Vessel duu Tortusa/Breinstein vyšlo 16. března 2018 a obdobně už dříve tvořily další známější dvojice Erik Truffaz s Murcofem nebo Bugge Wesseltoft s Henrikem Schwarzem. Jde o technologicky novější způsob improvizace, ale zároveň je to ambient, tedy zase jen něco, co už známe.

Když bychom hledali v hudbě opravdovou avantgardu a zároveň přívětivěji poslouchatelnou, mohli bychom se poohlédnout po osvědčeném popu, ovšem zahraném na nečekané hudební nástroje. Norské dívčí trio GURLS vydalo debutouvou desku Run Boy, Run, kde se pubertálně, ale taky trochu s nadsázkou a zcela strhujícím způsobem zpívá o balení kluků, zamilování, vztazích, lásce a znova a znova až donekonečna. Zpěv ovšem doprovází v tomto konceptu poměrně nemožná kombinace nástrojů – jen saxofon a kontrabas, plus pár efektů. A to je zajímavé.

Upozorňujeme, že v následujícím videu se vyskytují vulgarismy:

Když se objevil punk, byla to pro většinu lidí nepochopitelná zábava, ale v této zvláštní době existovaly nahrávací společnosti tak bohaté, že s armádou publicistů a distributorů dokázaly sebenemožnější hudbu, která ale měla obrovskou energii, časem vnutit takřka do každé domácnosti. S nástupem internetu se nevědělo, co v hudbě nastane. Dnes už to víme, všechny superlabely zchudly natolik, že jsou sice pořád schopny udržet dominantní pozice na trhu, který ovšem plní jenom svými dřívějšími produkty pod obchodními názvy „oldies“, „retro“ apod. Budují kulty svých starých kapel a dokáží produkovat jen novou hudbu podobnou oldies. Tento úsporný režim nakládání s hudbou pak napodobují i ti menší a vzniká nová lidová kultura víceméně recyklující podněty z 20. století. Na druhé straně máme po sto letech zase příležitost stát uprostřed autentického kvasu, který by se při troše fantazie mohl vnímat jako právě vznikající „živý globální folklór“, a to tu před Internetem nebylo!

Poslouchejte na Vltavě:

pá 22. 6. 2018, 18:00 - Jazz-inovace-recyklace. Komerce a avantgarda. Připravil Michal Nejtek.

Dříve patřilo k dobrému tónu mluvit o jazzu z akademických pozic, slušelo se vyzdvihovat náročné jazzové „klády“ vycházející z bebopu a obecně z tzv. moderního jazzu, kterému je ale už zhruba 70 let, tak jestli ono slovo „moderní“ už v hudbě nestojí za přehodnocení. V  dřevních dobách se navíc o jazzu mluvilo jako o popu. Proč se tedy neuvolnit a nepřiznat si, že dnes všechno zní a už navždy bude znít jako něco, co už jsme někde slyšeli. Produkty rockového a avantgardistického rebelství našich rodičů a prarodičů pokorně přijímáme jako tradici a jdeme co nejpohodlněji někam do meziprostoru postmoderny, na pomezí již existujících žánrů a stylů, umění a kýče, logiky a nesmyslu, kde jakákoliv kombinace je možná, obhajitelné je cokoliv a nemoderní je moderní.

Spustit audio