Emil, Jan a Petr Skácelové. Pásmo složené z úryvků otcových pamětí a synových básní

Když se 7. února 1922 narodil budoucí básník Jan Skácel, měl za sebou jeho otec Emil životní peripetie, které by vydaly na román. Pracoval na mlýnech v několika zemích habsburské monarchie, nejdéle na Slovensku, odkud musel po vypuknutí 1. světové války odejít a v roce 1915 byl odvelen na frontu. Po válce se oženil a stal se učitelem ve slováckých Vnorovech. Po narození synů Jana a Petra se rodina odstěhovala do Poštorné u Břeclavi, kde se Emil Skácel naplno věnoval učitelské práci a angažoval se jako sociální demokrat.

Začátek 2. světové války zastihl rodinu Skácelových v Brně, kde Emil Skácel získal místo učitele, ale v roce 1941 byl předčasně penzionován. Po roce 1945 přispíval do brněnské Rovnosti. Ve stejné době přinesl do redakce svou básničku Jan Skácel a v roce 1948 se stal kulturním redaktorem tohoto deníku.

Podstatná část odkazu Emila Skácela leží dosud ukrytá v jeho rukopisných pamětech. Mnohdy špatně čitelný rukopis podává na stránkách desítek sešitů svědectví nejen o životě rodiny Skácelových od počátku 19. století, ale také o zaniklém světě moravského venkova, budování samostatného Československa a dalších převratných událostech 20. století.

Z úryvků těchto pamětí a básní Jana Skácela připravila kurátorka Památníku písemnictví na Moravě Andrea Procházková pásmo nazvané Skácelové.