Dva filmové světy Miloše Formana

15. duben 2018
03803996_0.jpeg

Forman mě už dlouho zajímá. Především proto, že udělal velikou kariéru, napsal si 27. srpna 1959 do svého deníku Pavel Juráček, pozdější Formanův kolega a generační druh, scénárista a režisér, na něhož se spíš už zapomíná. Možná, že taková věta, zvláště den před jeho osmdesátými narozeninami zní nemístně a nevhodně.

Navíc by jen těžko mohl někdo vyvrátit, že se Miloš Forman nepřehlédnutelně vměstnal do velké knihy dějin světové kinematografie a s úctou o něm hovoří milovníci filmu po celém světě. A přece se sem zmínka o veliké kariéře nevetřela jen tak: vždyť milují Češi Formana pro něco jiného než pro jeho slávu? Proto, že se jako Čech dokázal prosadit v Hollywoodu a ještě tu sbírat ceny? Proto, že díky Formanovi jsme slavní a významní tak nějak všichni?

Svody režisérství

Nejvýznamnější a nejslavnější český filmový režisér všech dob, píše se o něm, přičemž filmy, dílo samo, zůstává jaksi samozřejmě o krůček, o hodně kroků v pozadí. Obvykle se vejde do prostého výčtu, který začíná čtyřmi kusy ze 60. let: Konkurs (1963), Černý Petr (1963), Lásky jedné plavovlásky (1966) a pak Hoří má panenko (1968), víme přece všichni, o co jde. Jsou to snímky tvořící kánon českého filmu, nejen československé nové vlny, která je i po padesáti letech jakýmsi posvátným grálem místní filmové obce (méně už divácké, které to dávno začalo být jedno).

Hudba, kterou mám rád. Miloš Forman o svých oblíbených skladbách

Mladý režisér Miloš Forman v květnu 1967

Oscarový režisér zemřel po krátké nemoci v USA 13. dubna. Bylo mu 86 let. Na počátku 60. let minulého století se v cyklu Hudba, kterou mám rád, zpovídaly známé osobnosti našeho kulturního života ze svého vztahu k hudbě. Mezi nimi i mladý filmový režisér Miloš Forman.

Černý až absurdní humor, vyplývající (snad) z absurdity života; kombinace dokumentárního a hraného; syrovost určitého neumětelství, odkazující k opravdovosti cinema-verité, k filmu-životu, jež se ale u Formana daleko těsněji přimyká k napsanému a inscenovanému. Lyrizace života skrze filmovou hru na život, povšiml si jako snad jediný silný kritik Formanova filmování v 60. letech básník Andrej Stankovič, který nemohl Formanovi odpustit, že až příliš manipuluje a zasahuje do toho, co předkládá divákům jako absurdní pohyb života, jako jeho dokumentaci. Režisér, který neodmítne být režisérem a neustále podléhá svodům režisérství, nemůže dělat dobrý film.

A přesto se všichni shodnou, že Formanova díla z 60. let dobré, ba skvělé filmy jsou. Zejména Hoří, má panenko má dodnes neuvěřitelně živou sílu a přesvědčivost, které přes Stankovičem zdůrazňovanou „promyšlenou svůdnost" nelze nepodlehnout. Co ale zbylo v kolektivní paměti ze specifického filmového světa, který tu Forman stvořil? Typicky zůstávají převážně hlášky z filmu, „Ahóóój..." z Černého Petra; méně už způsob pohledu, vidění světa, který běžně nevidíme, protože se už nedokážeme dívat, neumíme ho vidět. Jemná hranice mezi žitou doslovností a metaforou s až metafyzickým přesahem; tenká spojnice mezi vážnou, osudovou chvílí a soukromou i veřejnou trapností. To všechno ve Formanovi pořád je, jen se to po padesáti letech stále více stírá.

02731908.jpeg

Forman český a Forman americký

Není zjevně úplně náhoda, že v anketě o nejlepší Formanův film na českém internetu (Reflex.cz), uspořádané k jeho osmdesátinám, vítězí jeho americká tvorba a stará dobrá klasika československé nové vlny zůstává daleko za Přeletem nad kukaččím hnízdem (1975) nebo Amadeem (1984). Potvrzuje to nejenom to, že v českém vztahu k Formanovi zůstává důležitější získaná mezinárodní sláva než dílo samo, ale docela přesně to vyznačuje i linii mezi dvěma odlišnými Formany. „Formanem českým“, který objevuje nové filmové světy, hledá spolu s Godardem, Truffautem a dalšími cesty nového, jiného filmu-života, a „Formanem americkým“, který se z nutnosti vydává do vymezených polí hollywoodského světa a v něm se snaží stvořit alespoň trochu vlastní mikrosvět.

„V každém případě bylo nutné změnit styl práce. V Americe jsem prostě neměl a nikdy nebudu mít na to, abych točil původní film s neherci,“ napsal Forman ve své filmařské zpovědi Co já vím?, když shrnoval své zklamání z toho, že jeho Taking Off (1971), jakási americká hippie verze Konkursu, pokus navázat na českou linku, nemá takový komerční a kritický úspěch, přestože jeho kamarádi v Česku, jak zaznamenává již citovaný Juráček ve svém deníku, Formanovi záviděli sukces, s jakým film zasáhl Evropu od Paříže po Berlín.

02559634.jpeg

Jazyková hra, v níž se nyní pohybuji (a to zdaleka není jen jazyk, ale i stereotypy vnímání, pojetí filmu, způsobů života atd.), přiznával si Forman v Americe, je přece jen natolik odlišná od té české, že prakticky znemožňuje dělat původní tvorbu. A tak se zastánce specifické české cesty cinema-verité vydává na cestu hollywoodských literárních a divadelních adaptací, které mu přinesou Oscary, mezinárodní uznání a slávu, již radostně přijímá i národ, který nakonec Formanovi jako jednomu z mála opravdu upřímně děkuje, že Československo v roce 1968 opustil a stal se světovým.

Vítězství nad systémem

Tématem Formanových amerických filmových adaptací se po opomenutém Taking Off stává konflikt jedince se systémem. Přesněji způsoby, jakým tento střet probíhá. McMurphy z Přeletu, Bukowski z Vlasů (1979), Amadeus, Valmont (1989), Larry Flynt z filmu Lid versus Larry Flynt (1996) nebo Andy Kaufmann z Muže na Měsíci (1999), ti všichni narážejí na hranice systému, který se je snaží více či méně násilně přesvědčit, jak správně žít.

Z hlediska Formanova filmařského života je ovšem nejpozoruhodnější Muž na Měsíci, v němž se režisérovi nejen skrze Jima Carreyho podařilo oživit či přesněji znovustvořit zapomenutého komika. „Muž na Měsíci je dosud nejlepším filmem Miloše Formana,“ napsal po české premiéře filozof a filmový teoretik Karel Thein, pro něhož je oživení komika filmem jakýmsi Formanovým návratem ke skutečné síle filmu. To už se Formanovi bohužel nepodařilo v jeho posledním filmu Goyovy přízraky (2007), kde úvodní Goyovy originální lepty ze série Rozmary (Los Caprichos) lehce překrývají celou toporně epickou stavbu filmu.

Javier Bardem, Natalie Portman a Miloš Forman, Goyovy přízraky, 2007

Muž na Měsíci, zdvojená hra mezi skutečností a realitou filmu, je také největším Formanovým osobním vítězstvím nad systémem Filmu, do něhož po odchodu do Ameriky - kvůli úspěchu a další šanci točit - dobrovolně vstoupil. A je to možná také přesně to místo, v němž se český a americký Forman prolnou natolik, že se skoro ideálně překrývají. Pro budoucí vnímání díla Miloše Formana a zachování objevitelského kouzla Filmu vůbec není bez významu, že se toto setkání Formana s Formanem odehrálo právě na tak mytickém a nevyzpytatelném místě, jakým je Měsíc - tichý patron všech dobrých filmařů.

Psáno pro Hospodářské noviny v únoru 2012 k 80. narozeninám Miloše Formana.

Spustit audio
  • Film
  • Komentář
  • Kultůrblok