Dva filmové světy Miloše Formana

15. duben 2018

Forman mě už dlouho zajímá. Především proto, že udělal velikou kariéru, napsal si 27. srpna 1959 do svého deníku Pavel Juráček, pozdější Formanův kolega a generační druh, scénárista a režisér, na něhož se spíš už zapomíná. Možná, že taková věta, zvláště den před jeho osmdesátými narozeninami zní nemístně a nevhodně.

Navíc by jen těžko mohl někdo vyvrátit, že se Miloš Forman nepřehlédnutelně vměstnal do velké knihy dějin světové kinematografie a s úctou o něm hovoří milovníci filmu po celém světě. A přece se sem zmínka o veliké kariéře nevetřela jen tak: vždyť milují Češi Formana pro něco jiného než pro jeho slávu? Proto, že se jako Čech dokázal prosadit v Hollywoodu a ještě tu sbírat ceny? Proto, že díky Formanovi jsme slavní a významní tak nějak všichni?

Svody režisérství

Nejvýznamnější a nejslavnější český filmový režisér všech dob, píše se o něm, přičemž filmy, dílo samo, zůstává jaksi samozřejmě o krůček, o hodně kroků v pozadí. Obvykle se vejde do prostého výčtu, který začíná čtyřmi kusy ze 60. let: Konkurs (1963), Černý Petr (1963), Lásky jedné plavovlásky (1966) a pak Hoří má panenko (1968), víme přece všichni, o co jde. Jsou to snímky tvořící kánon českého filmu, nejen československé nové vlny, která je i po padesáti letech jakýmsi posvátným grálem místní filmové obce (méně už divácké, které to dávno začalo být jedno).

Hudba, kterou mám rád. Miloš Forman o svých oblíbených skladbách

Mladý režisér Miloš Forman v květnu 1967

Oscarový režisér zemřel po krátké nemoci v USA 13. dubna. Bylo mu 86 let. Na počátku 60. let minulého století se v cyklu Hudba, kterou mám rád, zpovídaly známé osobnosti našeho kulturního života ze svého vztahu k hudbě. Mezi nimi i mladý filmový režisér Miloš Forman.

Černý až absurdní humor, vyplývající (snad) z absurdity života; kombinace dokumentárního a hraného; syrovost určitého neumětelství, odkazující k opravdovosti cinema-verité, k filmu-životu, jež se ale u Formana daleko těsněji přimyká k napsanému a inscenovanému. Lyrizace života skrze filmovou hru na život, povšiml si jako snad jediný silný kritik Formanova filmování v 60. letech básník Andrej Stankovič, který nemohl Formanovi odpustit, že až příliš manipuluje a zasahuje do toho, co předkládá divákům jako absurdní pohyb života, jako jeho dokumentaci. Režisér, který neodmítne být režisérem a neustále podléhá svodům režisérství, nemůže dělat dobrý film.

A přesto se všichni shodnou, že Formanova díla z 60. let dobré, ba skvělé filmy jsou. Zejména Hoří, má panenko má dodnes neuvěřitelně živou sílu a přesvědčivost, které přes Stankovičem zdůrazňovanou „promyšlenou svůdnost" nelze nepodlehnout. Co ale zbylo v kolektivní paměti ze specifického filmového světa, který tu Forman stvořil? Typicky zůstávají převážně hlášky z filmu, „Ahóóój..." z Černého Petra; méně už způsob pohledu, vidění světa, který běžně nevidíme, protože se už nedokážeme dívat, neumíme ho vidět. Jemná hranice mezi žitou doslovností a metaforou s až metafyzickým přesahem; tenká spojnice mezi vážnou, osudovou chvílí a soukromou i veřejnou trapností. To všechno ve Formanovi pořád je, jen se to po padesáti letech stále více stírá.

02731908.jpeg

Forman český a Forman americký

Není zjevně úplně náhoda, že v anketě o nejlepší Formanův film na českém internetu (Reflex.cz), uspořádané k jeho osmdesátinám, vítězí jeho americká tvorba a stará dobrá klasika československé nové vlny zůstává daleko za Přeletem nad kukaččím hnízdem (1975) nebo Amadeem (1984). Potvrzuje to nejenom to, že v českém vztahu k Formanovi zůstává důležitější získaná mezinárodní sláva než dílo samo, ale docela přesně to vyznačuje i linii mezi dvěma odlišnými Formany. „Formanem českým“, který objevuje nové filmové světy, hledá spolu s Godardem, Truffautem a dalšími cesty nového, jiného filmu-života, a „Formanem americkým“, který se z nutnosti vydává do vymezených polí hollywoodského světa a v něm se snaží stvořit alespoň trochu vlastní mikrosvět.

„V každém případě bylo nutné změnit styl práce. V Americe jsem prostě neměl a nikdy nebudu mít na to, abych točil původní film s neherci,“ napsal Forman ve své filmařské zpovědi Co já vím?, když shrnoval své zklamání z toho, že jeho Taking Off (1971), jakási americká hippie verze Konkursu, pokus navázat na českou linku, nemá takový komerční a kritický úspěch, přestože jeho kamarádi v Česku, jak zaznamenává již citovaný Juráček ve svém deníku, Formanovi záviděli sukces, s jakým film zasáhl Evropu od Paříže po Berlín.

02559634.jpeg

Jazyková hra, v níž se nyní pohybuji (a to zdaleka není jen jazyk, ale i stereotypy vnímání, pojetí filmu, způsobů života atd.), přiznával si Forman v Americe, je přece jen natolik odlišná od té české, že prakticky znemožňuje dělat původní tvorbu. A tak se zastánce specifické české cesty cinema-verité vydává na cestu hollywoodských literárních a divadelních adaptací, které mu přinesou Oscary, mezinárodní uznání a slávu, již radostně přijímá i národ, který nakonec Formanovi jako jednomu z mála opravdu upřímně děkuje, že Československo v roce 1968 opustil a stal se světovým.

Vítězství nad systémem

Tématem Formanových amerických filmových adaptací se po opomenutém Taking Off stává konflikt jedince se systémem. Přesněji způsoby, jakým tento střet probíhá. McMurphy z Přeletu, Bukowski z Vlasů (1979), Amadeus, Valmont (1989), Larry Flynt z filmu Lid versus Larry Flynt (1996) nebo Andy Kaufmann z Muže na Měsíci (1999), ti všichni narážejí na hranice systému, který se je snaží více či méně násilně přesvědčit, jak správně žít.

Z hlediska Formanova filmařského života je ovšem nejpozoruhodnější Muž na Měsíci, v němž se režisérovi nejen skrze Jima Carreyho podařilo oživit či přesněji znovustvořit zapomenutého komika. „Muž na Měsíci je dosud nejlepším filmem Miloše Formana,“ napsal po české premiéře filozof a filmový teoretik Karel Thein, pro něhož je oživení komika filmem jakýmsi Formanovým návratem ke skutečné síle filmu. To už se Formanovi bohužel nepodařilo v jeho posledním filmu Goyovy přízraky (2007), kde úvodní Goyovy originální lepty ze série Rozmary (Los Caprichos) lehce překrývají celou toporně epickou stavbu filmu.

Javier Bardem, Natalie Portman a Miloš Forman, Goyovy přízraky, 2007

Muž na Měsíci, zdvojená hra mezi skutečností a realitou filmu, je také největším Formanovým osobním vítězstvím nad systémem Filmu, do něhož po odchodu do Ameriky - kvůli úspěchu a další šanci točit - dobrovolně vstoupil. A je to možná také přesně to místo, v němž se český a americký Forman prolnou natolik, že se skoro ideálně překrývají. Pro budoucí vnímání díla Miloše Formana a zachování objevitelského kouzla Filmu vůbec není bez významu, že se toto setkání Formana s Formanem odehrálo právě na tak mytickém a nevyzpytatelném místě, jakým je Měsíc - tichý patron všech dobrých filmařů.

Psáno pro Hospodářské noviny v únoru 2012 k 80. narozeninám Miloše Formana.

autor: Petr Fischer
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?