Dřevěná mysl

Vezmeme-li v úvahu věk autora, nezarazí nás, že v mnoha různých námětech se ozývá jemné staromilství a pohoršení nad dnešním úpadkem mravů. Ať už je rozebírána politika, mládež nebo svět literatury, vždy se některé věty stočí k zásadám starého dobrého desatera, občanským ctnostem, morálním hodnotám apod. Autor porovnává své vzpomínky se situacemi z dnešní doby, čímž ukazuje starý známý fakt, že lidé v podstatě musí řešit typově se opakující skutečnosti. Vaculík netvrdí, že zná řešení problémů a správnou volbu, jen ukazuje, jak to řešili jiní. Neváhá podělit se o své názory na tak vážná témata, jako je kolektivní vina, trest smrti, vlastenectví či hodnota lidského života.

V úvodu knihy Ludvík Vaculík vysvětluje, že její název vznikl mj. i spojením dvou nesourodých věcí jako je štípání dřeva a bloudění myšlenek. Začneme-li dřevo vnímat jako živou věc, která může mít mnoho podob, roste a košatí, pronikneme do tajemství autorovy tvorby. Na první pohled jasné a tvrdé názory a teze se mění v témata k zamyšlení, objevuje se citlivý humor i jemná kritika. Tvrzení volají po konstruktivní oponentuře a nabádají ke zkoumání ze všech stran a úhlů. Čtenář se nevyhne vlastnímu bloudění myšlenek, což trochu ztěžuje přečtení celé knihy. Celý soubor, byť jen výběrový, je potřeba rozumě dávkovat. Stejně jako kdybyste si kupovali každý týden noviny s aktuálním fejetonem.

Ludvík Vaculík|foto: František Tichý

Na loňském podzimním veletrhu v Havlíčkově Brodě autor své "sekání dřeva" okomentoval takto: "Sakra, nevím, jestli bych byl rád a co by z toho vyšlo, kdyby ty moje nápady, které jsem přitom měl, se složily v soustavu. No nevím, nevím. Napadlo mi, že v příznivém případě by vznikl úplně nový zákoník této společnosti: postdemokratický systém, velice přísný."

Po stránce jazykové kdysi vystihl autorův styl Ivan Klíma: "Ve Vaculíkově podání je fejeton brilantním literárním stylem, který u nás od dob Karla Čapka nemá obdoby, vede zápas o normálního člověka a jeho důstojný, smysluplný život". Precizně konstruovaná stavba vět, barvitá výrazovost, místy archaický slovosled, to vše ukazuje bohatost českého jazyka, úžasné schopnosti lidské mysli a především autorovu životní sílu. Další přízviska, která by šlo použít v souvislosti s jeho tvorbou, jsou rezervovanost, slušnost ale jednoznačnost, občas analytická preciznost současně s dynamičností, koncentrace nebo názorový konzervatismus. Stejně jako v 60. letech, je i dnes slovo nejúdernějším autorovým nástrojem. Nástrojem, kterým nejen burcuje společnost, ale díky kterému si také získává čtenáře.

Ludvík Vaculík, Dřevěná mysl: Poslední slova 2002 - 2008, Praha, Jaroslava Jiskrová - Máj a Dokořán, 2008. 292 s.