Dogman vypráví o marné naději, ale netrhá při tom srdce

Náladu nového filmu Mattea Garroneho, který letos v canneské hlavní soutěži získal ocenění pro herce Marcella Fonteho a taky nadšené kritické ohlasy, do značné míry vystihuje už jeho úvodní scéna. V ní Marcello, provozovatel a jediný zaměstnanec (nepočítáme-li výpomoc jeho malé dcerky) psího salonu, sprchuje na řetězu přivázaného psa, který je bez nadsázky větší než on. Zlostné cenění zubů při sprchování záhy vystřídá humorné plandání pysků, když začne subtilní čtyřicátník psa fénovat. A kombinace nálady permanentní nejistoty a ohrožení, jíž prostupuje nečekaný humor, už filmu vydrží.

Z filmu Dogman, režie Matteo Garrone |foto: Cinemart

Psí život, kterého se nezbavíme

Marcello je muž malého vzrůstu, který jako by byl předurčen k tomu, aby ho lidi využívali – už proto, že neustále působí, jako by měl strach nevyhovět požadavkům svého okolí. Navíc žije na předměstí, jehož kulisy nemají daleko k výjevům postapokalyptických světů, jen tentokrát nestála za zhroucením hodnot a budov vesmírná intervence nebo přírodní katastrofa, ale to, že zde někdo hodně dlouho neuklízel. Marcellův svět je ušmudlaný, jediný únik představují výstavy načančaných pudlů, kterých se se svou dcerkou účastní, a taky výlety na moře, na které si vydělává příležitostným kšeftováním s kokainem. Zde přichází na scénu Simone – muž několikanásobně větší figury a několikanásobně menšího intelektu, který už dávno přestal zvládat své emoce i drogový návyk. A právě kolem tohoto nepravděpodobného spojenectví se ve filmu točí to podstatné. Je možné utéct ze sevření nuzné čtvrti? Je rozumné zvolit jako cestu odbojné chování? A je možné setřást ze zad bývalého boxera, který má čuch na přítomnost drog a tedy i vás?

Matteo Garrone prorazil svým syrovým dramatem Gommora o praktikách italské mafie, následné tituly Reality Show a zejména Pohádka pohádek však překvapily svou místy až kontrastní stylizovaností. Zejména druhý jmenovaný film je neobvyklou fantaskní férií, vedle které bledne nejen libovolný pozdní film Terryho Gilliama, ale která zároveň prokazuje myšlenkové podhoubí totožné s jinými Garroneho filmy. Navzdory pohádkovému půdorysu jsou i zde hrdinové vrháni do situací, v nichž se jedinou možnou cestou k naději zdá být podstoupení výrazné oběti, aby se ale i nadějné vyhlídky v jejím stínu dříve nebo později rozplynuly.

Z filmu Dogman, režie Matteo Garrone |foto: Cinemart

Dogman je film, který kouše

Tam, kde Paolo Sorrentino zabřednul do realizačně imponujících, ale jen střídavé sdílných midcultových klišé, jejichž sevření takový Ferzan Özpetek nikdy ani neopustil, bruslí Garrone s naprostou suverenitou v obtížném terénu, kde se drama setkává s komedií, kde je hranice mezi utrpením a úlevou stejně problematická, jako když se snažíte vypustit páru s nosem zanořeným do bílého prášku. Vypulírovaní pejsci jsou zde tragikomickým kontrastem k všeobjímající šedi a mizérii, v níž ale Garrone nachází přinejmenším prostor pro kratochvilné ježdění na motorce a posedávání v baru. Riziko nehody či gamblerství ale číhají i zde. Dobře to vystihuje Marcellův „penzion pro psy“, který není ve skutečnosti ničím jiným, než sestavou drátěných klecí, do které „dogman“ své svěřence zavírá.

Dogman, plakát|foto: Cinemart

Garrone ve svém filmu ohledává míru předurčení, které člověka v životě provází, a které je optikou jeho nejnovějšího filmu obtížné až nemožné uniknout. Marcello je muž, který místy připomíná politováníhodného skřeta, jindy je ale v jeho bystrých roztěkaných očích vidět i velká síla a odhodlání, zejména pokud jde o dcerku, před kterou maskuje svá trápení i potíže. Svět, jímž musí proplouvat, ale mnoho naděje neskýtá, podobně jako psi do snímku vnášejí jen pramálo roztomilosti. Dogman je pozoruhodný film o zlobivém hrdinovi, který si navzdory svým přešlapům říká o polaskání. Zároveň je to ale film, který setrvale kouše.