Dizzy Gillespie – Praha 1990 3/3

1. díl, 2. díl, 3. díl

Na pódium pak přišel Giovanni Hidalgo, který svoje conga za pár minut rozžhavil do běla. Na věku a barvě pleti nemusí záležet, prokázal to výběr muzikantů, s nimiž Dizzy v rámci evropského turné přijel do Prahy. Například kubánský altsaxofonista a klarinetista Paquito d´Rivera, žijící od roku 1980 v newyorském exilu. Jeho spontánně výbušná hra pěkně harmonizovala s Dizzyho povahou. Texaský sound a dravčí výraz, to byla hudební řeč tenorsaxofonisty Rona Hollowaye. Elektrický kytarista Ed Cherry rozvíjel odkaz Wese Montgomeryho a v bluseových pasážích navazoval – možná nevědomky – na skvělý vzor Jerryho Hahna. Živou duší skupiny byl kanadský basový kytarista John Lee, který když Cherrymu praskla struna a muzikanti se stáhli z jeviště, vystřihl sólo vygradované až nad hudební stratosféru. Srdcem bandu byl Paquitův rodák Ignacio Berroa, velmistr bicích nástrojů. V závěru večera na rozpálené pódium Dizzy přizval flétnistu Jiřího Stivína, klavíristu Emila Viklického a více než talentovaného trumpetistu Juraje Bartoše; jmenovaní prokázali, že Monkovo Straight No Chaser nejen dobře znají.

Čtěte také: Jazzový program na 8. týden

Night In Tunisia, Tenga, Samba For Carmen, Tenor Song a nepsaná jazzová hymna ´Round Midnight. Bylo to důležité poselství. O hudbě, která se rodí z tepu krve a má lidskou duši. O zázraku otevřeného dialogu mezi několika od Pána Boha nadanými hudebníky.