Dizzy Gillespie a jeho jazzový život 2/3

Ztělesňoval princip jazzu. Energii, spontánnost, upřímnost, muzikalitu, srdečnost. Byl skromný a zdrženlivý. Často se předváděl. Pohled do očí přitom prozradil jeho bezelstnou povahu.

1. díl, 2. díl, 3. díl

Byl nejmladší z devíti dětí. „Je jasné, že nad mým narozením doma nikdo moc nejásal“, svěřil se Dizzy. Miloval bigbandy, tyto krásné a nákladné živoucí strojovny jazzu. Aranžoval pro ně klubový moderní jazz – be bop. Vítal komorní jazz, například The Modern Jazz Quartet nebo The Dave Brubeck Quartet. Nechutnal mu alkohol, natož drogy. Byl technicky velmi zdatný, hrál ve všech polohách, dokázal trubku provětrat s lehkostí klavíristy.

Když počátkem 60. let zavanul z Brazílie horký vítr, Dizzy ho jako jeden z prvních nasál a začal hrát bossa novu. Není těžké pochopit, co ho na této hudbě upoutalo: kombinace tance, který miloval, s průzračnými melodiemi na rytmickém základě převzatém ze samby. Dizzy objevil Argentince Lalo Schifrina, ten pro něho byl víc než pouhým klavíristou, viděl a slyšel v něm Picassa jazzu.

V průběhu let bylo pro Dizzyho čím dál důležitější bahaistické náboženství – přesvědčení, kladoucí důraz na toleranci a duchovní jednotu lidí všech náboženství a kultur. V Down Beatu se svěřil: „Věřím ve schopnost lidstva sjednotit se, jsem přesvědčený, že sdílíme stejný původ, a že žádná rasa není ve své podstatě lepší, než ty ostatní. V této jednotě učí baha´i. Věřím, že jazzmani žijí nejvíce ze všech lidí v souladu s vesmírem i se Stvořitelem. Jak bychom mohli jazzově improvizovat bez božské inspirace?“.