Diagnóza: Černobyl

Po šestnácti letech, které od výbuchu v černobylské atomové elektrárně uplynuly, se název kdysi ospalého provinčního městečka proměnil v metaforu, symbol, memento. Do jaderné Mekky putují stovky vědců z celého světa, na bizarní výlety do "zakázané zóny" dnes lákají cestovní kanceláře.

O Černobylu víme prakticky vše. Známe hodinu, minutu i vteřinu výbuchu, víme, kolik obětí si havárie vyžádala, kolik půdy bylo zasaženo radiací, víme, kolik lidí na zamořeném území dodnes žije. Tušíme ale něco o osudech těch, jimž Černobyl vtrhnul do života a stal se navždy jedinou náplní jejich světa? Podobnou otázku si položila běloruská novinářka Světlana Aleksijevičová. Tři roky strávila tato zkušená autorka dokumentární prózy (ve svých dřívějších knihách zaznamenala například výpovědi účastnic války, dětí-bojovníků či veteránů z Afghánistánu) cestami do oblastí postižených jadernou katastrofou, kde rozmlouvala s lidmi, kteří se "jednoho dne náhle proměnili v černobylského člověka": Nezajímaly mě události samy, co se tu noc stalo v elektrárně a kdo je vinen, jaká se přijímala opatření, kolik tun písku a betonu bylo zapotřebí, aby byl vybudován sarkofág nad ďábelskou propastí, ale pocity, city lidí, kteří se setkali s neznámem. S tajemstvím. Černobyl je tajemství, které teprve musíme rozluštit, píše Aleksijevičová v úvodu knihy Modlitba za Černobyl, kterou v českém překladu vydalo nakladatelství Doplněk.

Světlana Aleksijevičová|foto: alexievich.promedia.by

Vědci, hasiči, vojáci, straničtí funkcionáři, likvidátoři a vdovy po likvidátorech, přesídlenci i starousedlíci, odmítající opustit vysídlenou zónu, rodiče, jimž "dceruška zemřela na Černobyl" - těm všem autorka naslouchá. Čtenář jako by se díval na divadelní jeviště, na němž se střídají jednotlivé postavy dramatu, pronášejí monology, jejichž účinek autorka v knize umocňuje pouze občasnými lapidárními poznámkami (usmívá se, zakrývá si oči, mlčí, začíná křičet, pláče...). Kniha tak v mnohém přesahuje dobře odvedené novinářské řemeslo a není nepravděpodobné, že se v budoucnu - podobně jako již tři předchozí autorčiny práce - stane inspirací pro divadelní dramatizaci.

Sovětská propaganda líčila atomové elektrárny jako pohádkové "továrny na energii z ničeho", kde lidé v bílých pláštích sedí a mačkají tlačítka. Po Černobylu je vše jinak. Člověk se ocitl tváří v tvář tajemství, které mu nahání hrůzu. Snad proto, že ho nedokáže rozluštit ani nad ním zvítězit. Do Kroniky budoucnosti, jak zní podtitul knihy, uložila Světlana Aleksijevičová strach a zoufalství "zmarněné generace", ale také víru a naději, že vše skutečně lidské zůstalo nezměněno.