David Mairowitz: Sherlock Holmes a případ Karel Marx

Když je Karlu Marxovi odcizeno jeho životní dílo, obrátí se na největšího detektiva své doby, Sherlocka Holmese. Jak setkání těchto dvou tak rozdílných mužů dopadne a podaří se Holmesovi vyřešit i případ otce světového proletariátu?

David Zane Mairowitz 

Dramatik, překladatel, znalec díla Franze Kafky, významný rozhlasový tvůrce a držitel mnoha mezinárodních ocenění, Američan žijící střídavě v Avignonu, Berlíně a Gdaňsku.

David Zane Mairowitz|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Když v roce 2016 natáčel v Českém rozhlase hru Golem, kterou pro Český rozhlas napsal, natočila s ním Kateřina Rathouská rozhovor, ze kterého přinášíme ukázku:

Narodil jste se v USA, ale máte polské kořeny. Jaká je historie vaší rodiny?

Nešlo o nic zvláštního, žádný uprchlický příběh. Polovina rodiny mého otce pocházela z Varšavy a rodina mé matky z Krakova. Do Států přišli dokonce ještě před první světovou válkou, v roce 1911. Moji rodiče byli tehdy velmi malé děti. Narodili se tedy v Polsku, ale vyrůstali v New Yorku. Tam jsem se narodil i já a strávil jsem tam dětství. Nicméně přesně před padesáti lety jsem Ameriku jednou provždy opustil. Daleko víc se tedy považuji za Evropana, protože jsem ve třiadvaceti odešel a většinu života jsem strávil v Evropě.

Kdy a za jakých okolností jste začal spolupracovat s rozhlasem?

V londýnském East Endu mi v roce 1979 hráli jednu hru, která byla docela úspěšná. Z BBC mi zavolali s dotazem, jestli bych text nechtěl přepsat pro rozhlas. Samozřejmě jsem souhlasil, i když jsem vůbec netušil, jak psát pro rádio, takže jsem dělal chyby. Nicméně jsem tak navázal kontakt s BBC. Po uvedení této hry mi nabídli, zda bych nechtěl psát přímo pro rádio, ne jen adaptovat své divadelní texty. V BBC mají autoři možnost účastnit se natáčení, což tehdy znamenalo, že jsem se naučil hodně o řemesle, o tom, jak se dělá rozhlasové drama. Ale ne od rozhlasových režisérů nebo dramaturgů, nýbrž od zvukařů. S nimi jsem diskutoval o spoustě věcí, od nich jsem se naučil, jak přemýšlet o rozhlase. Začal jsem psát rozhlasové hry a pomalu jsem si uvědomoval, že rozhlasové drama existuje i v jiných zemích. Později jsem poslal své texty do Německa, kde většinu z nich přijali a přeložili. Následovala Skandinávie, Polsko a než jsem se pořádně rozkoukal, moje hry se uváděly v celé řadě evropských zemí.

Viktor Preiss jako slavný detektiv Sherlock Holmes|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

V různých koutech světa také režírujete. Možná ne každý si dokáže představit, jak někdo z Ameriky může režírovat kupříkladu ve finském rozhlase…

Ve Finsku, Slovinsku, Lotyšsku, Polsku a mnoha dalších zemích. Taky v Rusku, to nesmím zapomenout. Mám na to celkem jednoduchou odpověď: dílo jiného autora bych v jazyce, který neovládám, nikdy nerežíroval. Práci někoho jiného mohu režírovat ve francouzštině nebo v němčině a samozřejmě v angličtině. U mé vlastní hry to možné je, protože znám každé slovo a vím, co kde má být. Taky si myslím, že mám velký cit pro práci s herci. To je jedna z věcí, na které jsem hrdý. Dost dlouho jsem pracoval v divadle a vím, jak s herci mluvit a jak s nimi jednat. Zjistil jsem, že s nimi dokážu komunikovat, i když nehovoří žádným z mých jazyků a já neovládám ten jejich. Odehrává se to pomocí gest, přehnané mimiky… Kromě toho mi obvykle někdo ve studiu asistuje, takže jazykové problémy nakonec vždy vyřešíme. A ve fázi postprodukce pak herce poslouchám a nechávám rozhodovat své ucho.

Co je na rozhlasovém herectví nejdůležitější?

Mikrofon je samozřejmě nástroj. Každý herec má jinou techniku, jak takzvaně „rozechvět“ mikrofon, neboli přimět mikrofon, aby spolupracoval s jeho hlasem. Někdo to dělá neobyčejně dobře, někdo neobyčejně špatně a takovým hercům pak musíte pomáhat, přenastavit mikrofon a podobně. Všechno se odvíjí od vztahu herce, jeho hlasu a mikrofonu. Většina herců, kteří jsou v rozhlasovém herectví dobří, ví, že mikrofon je, a to zejména dnes, velmi citlivý a jemný nástroj, který je schopen zachytit úplně každou nuanci, a to nejenom hlasu. Ve studiu poznáme, že se interpret nenajedl nebo dost nenapil, protože nám to říká jeho hlas. S herci, kteří nerespektují citlivost mikrofonu, se snažím pokud možno nespolupracovat.

Karel Marx

V sobotu 14. března 1883, na jednom z londýnských hřbitovů, promluvil nad otevřeným hrobem vousatý muž. Svůj projev zakončil větou, která se v porovnání s necelou dvacítkou smutečních hostů zdála jako notně nadnesená: „Jeho jméno a jeho dílo přetrvají staletí“. Tím řečníkem byl Bedřich Engels a právě pochovávali Karla Marxe.

Karel Marx|foto:Český rozhlas

Dnes, sto padesát let po vydání prvního dílu Marxova Kapitálu a dvě stě let po jeho narození, je možné říci, že v této prognóze na rozdíl od mnoha jiných se Engels nespletl. K marxismu se stále hlásí vlády řady zemí, navazují na něj filozofové, ekonomové, politologové a historici, přísahají na něj mnozí intelektuálové. A to i přes to, že jakékoliv uvedení jeho myšlenek do praxe vedlo k tragickým výsledkům. Pomineme-li naši vlastní historii, může jako příklad posloužit současná situace Venezuely, o Severní Koreji ani nemluvě. Na druhé straně se potvrdila Marxova prognóza o růstu společenské nerovnosti, platí také to, že v kapitalismu dohází k stále větší koncentraci kapitálu, nebo že je pro něj charakteristická snaha vytvářet monopoly.

Jan Kačer v roli Karla Marxe|foto:Český rozhlas

Karel Marx se narodil 5. května 1818 v Trevíru. Jeho otec Heinrich, právník, byl synem talmudského učence a rabína, ale po roce 1816 se stal protestantem. Také matka, Henrietta Pressborcková, byla dcerou rabína. Říct, že Marx sám se k židovství nikdy nehlásil, je eufemismus, vezmeme-li v potaz řadu jeho antisemitských výroků (Paul Johnson v knize Intelektuálové cituje brutální útok na Ferdinanda Lassala). Marx studoval na jezuitské koleji, na univerzitě v Bonnu a v Berlíně. Doktorát získal v Jeně. V mládí psal poezii a je i autorem veršované tragédie Oulanem. V roce 1842 zahájil svou novinářskou kariéru. V roce 1845 byl vypovězen z Francie, přestěhoval se do Bruselu. Tam spoluzakládal Svaz komunistů a v roce 1848 napsal jeho manifest. V roce 1849 byl nucen se opět stěhovat – tentokrát do Londýna, kde strávil prakticky zbytek života. Života, který byl plný existenčních potíží, bouřlivých sporů a mnohaleté práce na Kapitálu, z něhož dokončil jen první díl. Druhý a třetí díl sestavil z Marxových poznámek jeho přítel a sponzor Bedřich Engels. Se svou ženou, pruskou šlechtičnou Jeny von Wesphalen, měl sedm dětí. Měl také nemanželského syna se svou služkou. Většinu času strávil a také většinu informací získal v Britském muzeu. S kapitalisty (s výjimkou textilního magnáta Engelse a strýce Liona Philipse, zakladatele Philips Electical Company), ale ani s dělníky nepřišel vlastně do styku. S dělnickými vůdci byl v permanentním sporu.

Těžko říct jak by se díval na pozdější využití svých myšlenek. Sám měl údajně prohlásit, že není marxistou. Nicméně od násilí jako politické metody se nikdy nedistancoval.