Dál nikdo nic neví aneb Danse Macabre. Rozpravy a přástky na téma smrt a také o tom, co bude potom…
Nikdo si neumí představit konec všeho. Není to naše pozemská zkušenost. Náš život přece neustále běží kupředu… a hlavně: je, my jsme jím a on je všude kolem nás. A stejně tak je všude kolem nás smrt, která ale zůstává za oponou.
Už jsem se přehoupl přes vrchol kopce a nezbývá mi nic jiného, než vykročit směrem dolů. Ze svého místa vidím, že na druhé straně nevidím nic. Dole na úpatí se stmívá a na okraji louky pozvolna vzlíná mlha, která kousek dál houstne. Je to bílá, neprůhledná stěna, ve které se tu a tam matně rýsují obrysy postav. Jsou to ti, kteří sestoupili dolů přede mnou, kráčejí dál a mizí. Žádný z nich se nevrátil. To je asi vše, co vím o smrti. Je to obraz.
Výběr lidí, kterým kladu otázky je náhodný. Na intuitivní náhodu věřím. Věřím v cílenou nahodilost náhody. Protože ani náhodné setkání není úplná náhoda… vždy zde hraje roli naše inklinace, zaměření, magnetismus, náš způsob vnímání… Ti lidé se zde náhodně sejdou, aniž by se navzájem znali. Sejdou se v tomto radiodokumentu, v tomto pořadu, v tomhle zvukovém tvaru a říkají, co si myslí. Možná říkají i to, co si myslí, že si myslí, ale třeba si to zcela nemyslí. Třeba jen vyjadřují svá přání a svoji skrytou touhu, aby věci nějak, nějakým, jakýmkoliv způsobem pokračovaly. Nějak, někudy, něčím, v něčem, v někom… Protože nikdo nechce tmu a nic.
Je v tom i určitá pospolitost, v té touze po nějakém pokračování.
Je v tom pocit společenství života. A co ti za zdí, co by na to řekli? Je nám dobře… Je to tady nádherné, zbavili jsme se těla a hmotných statků, zbavili jsme se závislosti na věcech, možná i na lidech a na životě… a nyní si užíváme lehkost bezčasí a absolutní svobodu…
Ale to přece říkáme my živí… Je nám krásně u Pánaboha, je nám krásně v tom ráji, kde jsme se všichni opět potkali… Jenomže ti za zdí mlčí. Nikdo se nevrátil. A tak nikdo nic neví.
Víme jen to, že když někdo nám drahý odejde, vezme si z nás kousek sebou. Protože to cítíme… a v našem těle vznikne otvor, kterým se díváme do té mlhy, za tou mizející postavou. Přitom je dobré přiblížit se smrti za života. Stejně jako je dobré nechat se zavřít do dřevěné bedny, abychom pak mohli plně vychutnat procházku po rozkvetlé louce. O tomhle hovoří operní pěvkyně Michaela Šrůmová. Ona se nenechala nikam zavřít, ale zavřela jí těžká choroba. Zavřela na čas její život. A ona už stála v mlze pod kopcem, ale nezmizela v ní docela… A ten zážitek ji poznamenal na celý zbytek života prozřením k tomu, co je a není důležité a zbystřeným vnímáním krásy…
A take vděčností a pokorou k životu. A k přehlížení malicherností, kterými si jiní lidé zbytečně zanášejí život. Protože co je vlastně opravdu důležité…? Vztahy, láska, žít život…
Nechtěl jsem hluboce bádat. Nechtěl jsem ani spekulovat o tom, do jaké miry může například víra v Boha ulehčit někomu odcházení. Vím jen, že existence smrti je zásadní pro život. Smrt patří každému, řekl mi přítel doktor u kávy a mně to přišlo jako velice vtipný název tohoto radiodokumentu. Ale už bylo na změnu pozdě… Myslíte snad, že nikdy není pozdě? Mýlíte se! Někdy je zatraceně pozdě. Například když odejde někdo vám hodně blízký, kterého jste se zapomněli zeptat na spoustu věcí, a teď byste platili zlatem a drahým kamením za to, kdyby vám mohl odpovědět.
Forma radiodokumentu může být různá. Některá je skutečně dokumentem, který se drží konkrétních faktů a předkládá je posluchači jako informaci o skutečnosti, jako sdělení a zprávu na dané téma. Toto téma pak může někoho zaujmout a jiného nudit.
To patří k věci, s tím se počítá. Pro mě je radiodokument nejen svědectvím různých lidí o nějakém konkrétním tématu, ale je to hlavně vytvoření imaginárního filmu v hlavě, v povědomí posluchače, pomocí zvuků, slov a hudby. A proto je pro mě velice důležitá jeho forma. Zvuková stránka vytváří a podporuje, obrazovost a pocitovost tvaru. Hudba a zvuk společně otevírají další okna posluchačova vnímání. Slovo, hudba, zvuk… obrazy se vznášejí, připlouvají a odplouvají jako řeka. A po nich pak zůstává v člověku pocit rozvibrování duše. Tedy alespoň tak bych to chtěl.
Dál nikdo nic neví… Nejsou zde žádné odpovědi, není zde žádný návod k tomu, co si máme myslet o smrti a jak se k ní máme stavět. To ani není možné. Jak říká holčička: Co bude potom, to se dozví jen člověk sám, to mu nikdo nemůže říct…
Chtěl bych tento zvukový tvar nechat zaznít jen jako jemnou nabídku na křehkém tácku z pavučin k zamyšlení, ale klidně také jen k poslechu, protože ozvěna rezonovat určitě bude, téma se přece chtěj nechtěj týká každého člověka… Ale není zde žádné dogma, s někým můžeme souhlasit, někdo jiný nás bude iritovat… tak jako v životě, anebo v hospodě… (to by dodal Vráťa Brabenec…).
Vidím tuto poskládanou rozpravu na sobě nezávislých osob jako rozhovor, jako malý, soukromý rituální taneček kolem velkého, černého hrnce. Z hrnce se valí pára, cosi tam pomalu bublá… ale co se v hrnci vaří, to nikdo neví. Je to Božský enigmatický gulášek… je to vývar věčnosti… anebo je hrnec jen černá díra kamsi do neznáma. V každém případě je to tajemství, a to je dobře. Protože do tajemství se vejde i naděje.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
