Cyril Höschl: Pravdivost je kritérium, které odlišuje umění od neumětelství

Cyril Höschl
Cyril Höschl

Bezpochyby nejznámější český psychiatr promlouvá z audiovizuálních i tištěných médií velmi často, ale na kulturní stanici Vltava mohl hovořit o své velké vášni – klasické hudbě. Málo se ví, že profesor Höschl je jejím velkým znalcem, že o ní dokáže vyprávět hodiny a pečlivě si vybírá její interprety (nejraději má Jaroslavu Vernerovu a Miroslava Sekeru u klavíru).

Ostatně už jako mladík napsal s kamarádem obdivný dopis slavnému klavíristovi Arthuru Rubinsteinovi (na „adresu“ Arthur Rubinstein, Boulognský lesík, Paříž) a jaké bylo jejich překvapení, když Mistr – známý spíše svou nekontaktností - po nějakém čase osobně a neformálně odpověděl. Z jeho moudrých slov o roli hudby v našem světě čerpá do dneška. Hudba je jeho láskou, ovšem jak která:

„Tím, jak jsem si vyostřil vnímání na poměrně úzkou část (a to jen klasické) hudby, nesnáším zvukový smog. Zkuste si pustit Stravinského k žehlení, to jsou katastrofické zážitky, říká, když vzpomíná na to, jak s kamarádem chodil od restaurace k restauraci a hledal jedinou, v níž by si v klidu mohli popovídat.

Samozřejmě jsme se dotkli spojení hudba a mozek, tj. otázkám vnímání krásy, talentu, geniality, toho, co vlastně v hudbě hledáme. Vnímání krásy se dnes řeší i na úrovni klasické neurovědy za pomoci funkční magnetické rezonance. V mozku jsou vytipovány oblasti zodpovědné za rozdíl mezi krásou a ošklivostí a „zjednodušeně řečeno, krása zvuku se dá objektivizovat – naše vnímání ladnosti, harmonie oproti neladu a ošklivosti má biologický základ a své fyziologicko-fyzikální vysvětlení. … Stejně to vnímá člověk i kočka“.

Marko Ivanovič: Posluchači nevadí, že je soudobá hudba disonantní. Ale že se v ní nevyzná

Marko Ivanovič

„Musí se hodně učit. On prostě není hulvát“, řekl o Marko Ivanovičovi už na Pražské konzervatoři profesor Miroslav Košler. A on se skutečně učil - vyrostl v jednoho z nejúspěšnějších skladatelů a dirigentů své generace. Jen tím hulvátem se nenaučil být.

Těžiště osobního hudebního vkusu Cyrila Höscha je v romantismu, zejména v klavíru, tzn. Chopinovi a stále častěji (ač je v českém dělení na „dvořákovce a smetanovce“ tím prvním) i v Bedřichu Smetanovi, jehož kouzlu v klavírní a komorní tvorbě propadá víc a víc. Věčnou výzvou je pro něj Leoš Janáček, „jemuž věříte každou notu“, jeho „miláčkem“ je Franz Schubert, protože „tam někde začíná to nesmírně jemné distinktní vnímání těch největších hlubin hudby, která nepotřebuje žádnou okázalost, žádný velký zvuk, brutální rytmus, prostě ty smysly zjemníte až na to nejmikroskopičtější rozpoznávání toho, co v nás je“. Kdyby ale mohl, popovídal by si s Antonínem Dvořákem, „…který mě neustále fascinuje tím úžasným kontrastem mezi genialitou té hudby a tou celkem prostou formální společenskou prezentací, kdy se s ním údajně dalo mluvit jen o holubech, lokomotivách, hrát dardu a pít pivo.“

K hudbě inklinoval od dětství, ve výtvarném umění byl prý zanedbán. Postupně – i díky manželství s akademickou malířkou a textilní výtvarnicí Jitkou Štenclovou - byl proškolen a jeho vkus se začal „klubat“: „… dnes už mám pocit, že i ve výtvarném umění, které je pro část veřejnosti nesrozumitelné, protože je buď příliš abstraktní, nebo experimentální, jsem schopen odlišit, co je póza a co je pravdivé.“

Posluchačské otázky vedly od problematiky existence „duše“, obav z technologického pokroku a tzv. deevoluce přes testování vnímání hudby, muzikoterapii a stereotypy psychiatrie ve filmech až třeba k tomu, jak mohl Dvořák zažít v Americe prohibici, když byla v USA zavedena až leta po jeho smrti. A hlavní objekt jeho bádání?

Mozek je struktura tak neobyčejně univerzální, výkonná a složitá, že obráží celý vesmír, všechno co reflektujeme, v čem žijeme, co vnímáme, co cítíme, je to jakési zrcadlo světa a přitom to jde mimo naše nadání. Myslím se, že navzdory obrovským pokrokům v umělé inteligenci se to mystérium vědomí nikdy nenaruší.

Pestrý byl hudební výběr našeho hosta – Janáček, Schubert a Liszt, Chava Alberstein, Ludvík Vaculík a Karel Kryl. A dokonce nám pan profesor Höschl zarecitoval Goetha.