Marko Ivanović: Posluchači nevadí, že je soudobá hudba disonantní. Ale že se v ní nevyzná

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Marko Ivanović

„Musí se hodně učit. On prostě není hulvát“, řekl o Marko Ivanovičovi už na Pražské konzervatoři profesor Miroslav Košler. A on se skutečně učil - vyrostl v jednoho z nejúspěšnějších skladatelů a dirigentů své generace. Jen tím hulvátem se nenaučil být.

Energií překypujícího a vždy dobře naladěného Marka Ivanoviče (*1976) poměrně dobře charakterizuje jakási dvojakost v osobním i profesním životě: je a cítí se být napůl Čechem a napůl Srbem, je a cítí se být stejně dirigentem jako skladatelem. Všestrannost a univerzálnost ho přivedly k několika zásadním inscenacím posledních let, včetně Šlitrovy Dobře placené procházky v pražském Národním divadle, Březinovy opery-procesu Zítra se bude…, k Janáčkovým operám, které uvedl i ve Švédku, také třeba do ostravského Gongu, který křtil spolu s Jaromírem Nohavicou, i ke stálým šéfdirigentským angažmá u Komorní filharmonie Pardubice a aktuálně v Janáčkově opeře Národního divadla Brno. Když se má ale charakterizovat sám, říká prostě a skromně „jsem muzikant“.

Marko Ivanović

Za první vlastní uspořené peníze si ve 13 letech koupil Bílé album od Beatles, k nimž má dlouhotrvající respekt, a jejichž přínos hudbě (bez ohledu na žánry a kategorie) vnímá jako zásadní a inspirativní i pro svou vlastní tvorbu. „Nastolují pro mě otázku, co je vlastně vážná hudba, co je hudba populární. Populární bývá něco, co bývá konzumní, podléhá dobové módě a pak je to odsouzeno k zániku. Ale jsou tvůrci (jako Beatles), kteří prokazují kvality i v tomto žánru… A to je taky moje téma: kde je ta hranice mezi artificiální a nonartificiální hudbou. Každé umělecké dílo má svou složku časově podmíněnou a nadčasovou a teprve časem se ukáže, která z nich je silnější“.

Mám obrozenecké tendence

Dětství strávil v Jugoslávii, v 15 přišel na Pražskou konzervatoř studovat skladbu a dirigování, aniž by věděl, kdo je Mahler nebo jak číst partituru. Vystudoval oba obory, později i na HAMU, jistě i pro nesporný talent okořeněný balkánskou krví. „Největší vklad, který jsem ze Srbska dostal, je nadhled nad nepravidelnou rytmikou“, říká s nadsázkou. Ale otázka té země mu stále leží na srdci, zejména exodus inteligence z Balkánu a útlum tamní občanské společnosti: „Mám obrozenecké tendence se tam vracet a nějakým způsobem těm zemím přispět tím, co jsem získal zde.“

Debaty Kánon100: Století české hudby a opery se zúčastnili Miloš Štědroň, David Mareček, Petr Bakla, Marko Ivanović. Moderoval Boris Klepal

Patří k nejznámějším popularizátorům klasické hudby u nás, edukativní programy, které připravuje s Petrem Kadlecem při České filharmonii, jsou úspěšné už 12 let, a kdo ví, kolika mladým otevřely cestu ke klasice. „Mladým lidem – nepopsaným jako list - je mnohem těžší přiblížit takového Mozarta než třeba Janáčka. Janáček jde bezprostředně k meritu věci, ta emocionalita je tam naprosto čitelná a člověk nemusí vědět vůbec nic o podhoubí, z něhož vzešel, zatímco u klasických autorů se předpokládá znalost toho, jak má vypadat třeba sonátová forma… Na první poslech je to hudba milá, líbivá, ale to, že je to hudba mistrovská, poznají až časem.“

A tak o hudbě i hovoří. Poté, co v sobě objevil potenciál přesvědčit lidi o tom, že ta či ona hudba je dobrá, snaží se ho nějakým způsobem využít na všech svých působištích. A přibližovat především hudbu soudobou. Na jeho uvedení amerického minimalisty Steva Reicha asi z abonentů pardubické filharmonie zapomene málokdo.

Předsudky vůči soudobé hudbě pramení především z neznalosti kontextu. Posluchači ani tolik nevadí, že je ta hudba disonantní, ale že se v ní nevyzná, že neví, o co tam jde a co v ní má hledat.

Není despotický typ dirigenta ani člověka. Když si jednou vyzkoušel „být zlý“ na studentech gymnázia, okamžitě zjistil, že to nefunguje. „Kolektiv poznal, že je v tom faleš a neupřímnost. Jsem dirigent – analytik. Už tím, že jsem skladatel, se vždycky snažím zjistit o té skladbě co nejvíc informací, pochopit záměr autora, proč ta či ona nota je takto a ne jinak… snažím se tím pak moc nezatěžovat orchestr. Ale nejvíc mě baví stavět oblouky, stavět dramaturgii, stavět příběh“.

Snažím se vyprávět příběh. Při dirigování i při komponování

A podobně to má i ve skladbě. Ovlivnil ho minimalismus a liberálnější pojetí toho, co vlastně hudba je: „Považuji se za post-postmoderního skladatele, nekladu si nějaké bariéry nebo estetické mantinely… Nikdy mne nebavila hudba hodně intelektuální a odtržená od posluchačského vjemu. Inklinuji k melodičnosti i srozumitelnosti, takže jsem v jistém smyslu slova konzervativnější, ale ani to není tak docela pravda. Jako při dirigování i při komponování se snažím vyprávět příběh.“

Kánon100 v hudbě a opeře. Století rozmachu, perzekuce i stagnace české hudby. Která díla bodují?

Kánon100: Nejvýznamnější hudební a operní díla posledních 100 let

Vltavský projekt Kánon100 v těchto dnech vrcholí hlasováním o nejlepších dílech českého umění od roku 1918. O Kánonu100 v hudbě a opeře se diskutovalo také v Rudolfinu v rámci festivalu Pražské jaro.

A projevuje se i jeho analytické myšlení, pro které se kdysi rozhodoval mezi informatikou a hudbou: „To moje matematické pozadí se projevuje v tom, že vnímám skladbu jako problém k řešení – že dojdu k okamžiku, kdy si říkám co dál, jak tuhle melodii vyřešit. A napadne mě řešení. Působí to divně, ale asi nejsem sám, kdo o muzice takto přemýšlí“.

Veškeré konání Marka Ivanoviče – ve všech disciplínách, do nichž výrazně promlouvá – ale jednoznačně svědčí o tom, že se tenkrát rozhodl správně. Pro hudbu.