Courtney Pine: O drsném Londýně 1/3

V polovině osmdesátch let jazz, který mnozí, včetně Franka Zappy, už málem odepisovali, znovu prokázal svou životaschopnost. V Anglii se tehdy objevil ohromný talent, sotva dvacetiletý multiinstrumentalista Courtney Pine.

Jeho rodiče pocházejí z Jamajky, on se ale už narodil v Londýně, kde vyrůstal za zvuků calypsa, reggae a ska. V roce 1986, tedy ve dvaadvaceti letech, natočil svoje první album s vlastní skupinou. Jakoby tehdy, v kontextu soudobého soundu, byl oživen duch slavného Johna Coltranea. Courtney Pine si tehdy vydobyl přední místo na tehdejší britské jazzové scéně. V jeho hudbě je patrný vliv beatu a konzervativní příznivce jazzu poměrně mate Pineova záliba v rapu a hip hopu.

Když jsem s Pinem připravoval rozhovor pro Lidové noviny v roce 1995, toto interview zde citujeme, zmínil jsem se, že v roce 1963, rok před jeho narozením, jsem už poslouchal Coltraneovo „Giant Steps“, postavil se do pozoru a zasalutoval mně.

Skladba In The Garden of Eden z alba Modern Day Jazz Stories (1995):

Na otázku, jak hudebně pracuje, odpověděl:

Dopoledne si pustím televizní BBC Two. Nejraději Learning Channel. Vypnu zvuk a na soprán nebo na tenorsaxofonu rozmlouvám s obrazem. Komentuji dění, které se tam objevuje. Někdy se zamyslím, jindy se zasměju, nebo mě to rozzlobí. Nebo přepnu na jiný kanál, ale pořád jedu na saxofon nebo na flétnu. Najednou můžu objevit nějaký silnější motiv; průběžně si to nahrávám do počítače. Potom z toho sestřihnu nějakou skicu. Už předtím jsem si nahrál základ z bicích. Přidám basovou linku. A ještě to zahustím klavírním doprovodem, přidám echo a pár efektů, a tím vzniká rané stádium denní práce. Počítač mám zapnutý celý den, a jakmile mě napadne další hudební motiv, nebo něco zajímavého zaslechnu, obratem jdu k počítači a přidám to tam, nebo zkouším něco dalšího. Často to nechám nějakou dobu uležet. Jdu třeba nakoupit, a když se vrátím, tak to zase zní trochu jinak; můžu pak pokračovat jiným směrem. Všechno z čeho čerpám, jsou nahrávky jazzových i klasických velikánů, vliv mých rodičů.

Ale zaprvé si beru zážitky ze svého dětství a dospívání.

Doma se dokola vyprávěly příběhy o tom, jak sem přišel můj strýc, pak moje tety… Nejčastěji se ale povídalo o zdejším mostě. Když se sem moje rodina koncem padesátých let přistěhovala, tak ten most, byl neblaze proslulý vraždami, které se tu odehrály. Chodili přes něj hlavně černoši původem z Karibiku. Teď už je přestavěný, ale tehdy nebylo vidět, kdo stojí na druhé straně mostu. Všichni přes něj chodili pěšky. Bylo to v době, kdy tu řádil gang raubířů (hooligans), říkali si Teddy Boys. Prý byli z rozvrácených rodin, což mnohé osvětluje, ale nikoho neomlouvá. Plno lidí hodili přes zábradlí, pobodali nebo je i zavraždili. Nenávidím násilí. U nás doma se vždycky mluvilo potichu. Všechny ty historky, které se o tomhle místě, nejvíc o tom mostě povídaly, jsou už ve mně navždycky. Most už je teď k nepoznání, ale pořád mně to pálí. Byly doby, kdy nebylo vůbec jednoduchý žít v téhle Anglii. Rodiče se sem z Jamajky přestěhovali, protože jim nakukali, že cesty jsou tady dlážděné zlatem. V Karibiku běžela reklama, že tu jsou cesty z ryzího zlata. Lákali každého, aby sem přijel, vydělal spoustu peněz a za sedm roků se jako boháč vrátil domů. Moji rodiče tu ale zůstali napořád. Nemohli se vrátit, protože museli platit pojištění, daně a podobně. Nevydělali zdaleka tolik, kolik jim naslibovali. Přijeli sem proto, že věřili v lepší a perspektivnější život.

03200159.jpeg

Když si kolem našeho londýnského domu prohlédnu graffiti, vím, že jejich autor, chtěl vyjádřit pocity z prostředí, ve kterém žije. A to dělám i já. Vyjadřuji pocity, jakými na mně působí moje okolí, třeba i ty graffiti. To co hraji je odpovědí na obrazy vnitřního i vnějšího světa. Každý se rozhoduje podle své povahy. Osobně tíhnu spíše k durovým, než mollovým tóninám. Někdy hraju dur-mollově. Protože mám převážně šťastné vzpomínky, hraji většinou v dur. Šťastné durové stupnice. Ale ty spodní proudy jsou bluesové, durmollové“.