Cormac McCarthy: Suttree

Prozaik, dramatik a esejista Cormac McCarthy (vl. jm. Charles McCarthy, nar. 20. července 1933 ve městě Providence ve státě Rhode Island) představuje dnes literární hvězdu první velikosti, ale trvalo mu přes třicet let, než se dostal mezi největší žijící americké autory.

Jeho první romány vzbuzovaly spíše příslib do budoucna než masové nadšení ze strany čtenářů i kritiků.
Richard Olehla (MF Dnes, 1. 3. 2008)

McCarthyho čtvrtý román, jeho opus magnum Suttree, vyšel roku 1979. Autor na knize pracoval s přestávkami celých dvacet let. Román s autobiografickými prvky je psán experimentální formou, jež dle literárních kritiků evokuje Joyceova Odyssea. Kniha vypráví příběh muže, který se přes svůj privilegovaný společenský původ raději stane rybářem na řece Tennessee.

V režii Petra Mančala účinkuje Jan Vondráček (na fotografii). |foto: Tomáš Vodňanský

Příběh je situován do tennesseeského Knoxvillu 50. let dvacátého století. Jeho hrdinou je Cornelius Suttree, mladík v Kristových letech, jenž sešel z pravé životní cesty jako kdysi Dante a nyní v černé komedii hledá sám sebe i vlastní spásu. Na živobytí si vydělává rybařením na řece Tennessee a protlouká se knoxvillským peklem plným odpadlíků, vyděděnců a zatracenců – bez spolehlivého průvodce, zato s mnoha svéráznými souputníky. Autobiografické dílo se vyznačuje mnohovrstevnatým vyprávěním, jazykovou invencí, myšlenkovou hloubkou a v neposlední řadě netypickým svébytným humorem.

Příběh rybáře Cornelia Suttreeho připomíná Odysseovu plavbu, na jejímž konci ale neleží žádná Ithaka, nebo Dantovu cestu peklem a očistcem, jen s tím rozdílem, že po očistci se hrdina (opakovaně) po spirále vrací zpět na infernální start. Ráj zůstává nedosažitelný, jde jen o narkotikum, kterým lidé sami sebe opojili: nebe není nic víc než zcela konkrétní prázdná plocha nad městem, uprostřed níž žhne slunce, jako odzátkovaná díra do ještě většího pekla v zásvětí. Přesto je Suttree příběhem naděje. Jeho hrdina je dobrovolným vyděděncem, ze své vůle klesl na periferii města i společnosti, jako by potřeboval nahlédnout do všech temných koutů sebe sama, dotknout se úplného dna, aby se od něj mohl odrazit.
Marek Šindelka (Hospodářské noviny, 8. 3. 2013)