Co si počít s antikou? O antických mýtech a dějinách v divadle, filmu a pop music

„Antiku máme hrát jen tehdy, máme-li co říct,“ prohlásila profesorka Eva Stehlíková, která se dlouhodobě zabývala především antickým divadlem a moderními inscenacemi řeckého a římského dramatu. Díky překladu Evy Stehlíkové se mohli čeští diváci poprvé setkat i s tragédií římského autora Lucia Annaea Senecy Faidra. Seneca je také autorem hry Šílený Herkules, kterou až do 18. srpna uvádí soubor Tygr v tísni jako svou letní inscenaci v rámci projektu Antická Štvanice.

„Možnosti, jak přetavit Senecovu hru Šílený Herkules do scénické podoby, jsme hledali teprve během inscenování. Zároveň nám ale už během zkoušení připadalo, že právě tato hra je ideální pro letní produkci, protože je velkolepá, je dynamická, plná energie a zároveň odlehčená,“ říká na konto volby textu pro letní produkci na Štvanici režisér Tomáš Loužný. Ten taky přizval ke spolupráci na inscenaci experimentální rapové duo P/\ST, které tvoří Dan Kranich a Ivo Sedláček, kteří děj inscenace komentují v roli chóru.

Civilizační hrdina nebo monstrum?

Polobůh Herkules je považován za jednoho z nejvýznamnějších hrdinů řecké a římské mytologie, jako civilizační hrdina a ochránce lidstva před temnými silami. Nicméně Seneca právě tuto představu o něm nabourává. Senecova hra Šílený Herkules tematizuje ambivalentnost jeho síly, která může být obrácena nesprávným směrem.

Šílený Herkules – Antická Štvanice 2020|foto:Tygr v tísni

„Neřekla bych, že mi Herkules připomíná někoho konkrétního, s kým bych tuto postavu v současné době mohla ztotožnit. Je to zkrátka monstrum, které je nakaženo zlem, je to nástrojem bez vlastní vůle, který kromě zla nic jiného nezná,“ vysvětluje podstatu hry dramaturgyně Marie Nováková a dodává: „Festival Antická Štvanice jsme založili jako laboratoř, ve které zkoumáme nejen možnosti inscenování antických dramat, ale vůbec základy naší civilizace. Antika mi vyhovuje, protože ty hry jsou napsány univerzálně a myslím, že od té doby se lidstvo moc neposunulo.“

Filmové prohřešky vůči antice

S antikou se setkáváme nejen v divadle, ale hojně také ve filmu, a to ve více či méně povedených snímcích. Filmy s antickou tematikou jsou velkou zálibou historika antiky Ivana Prchlíka z Ústavu řeckých a latinských studií Univerzity Karlovy v Praze.

Elizabeth Taylorová ve filmu Kleopatra|foto: 20th Century Fox

„Filmy, které nějakým způsobem zpracovávají témata z antické mytologie nebo antických dějin, mě zajímají natolik, nakolik se divák z daného filmu o tom tématu skutečně poučí. V tomto smyslu jsme trochu skeptický. Myslím si totiž, že většina diváků, která takový film konzumuje, je přesvědčena o tom, že se vše tímto způsobem událo. U mě by v tomto případě prošly zhruba dva filmy, a tedy Kleopatra z roku 1963 a Agora z roku 2009,“ říká Ivan Prchlík.

A zatímco 60. léta jsou symbolem vzpoury proti establishmentu, zájem o antiku je s rebelantstvím spojován málokdy. Přesto hudebníci 60. let s oblibou využívali ve svých textech motivy či postavy antických dějin. Mezi takové patří například Venus od Shocking blue z roku 1969, Horečky Jiřího Suchého z roku 1968 nebo Snake Ala Wilsona z roku 1969.