Co oči nevidí, to srdce nebolí
Co oči nevidí, to srdce nebolí. To je zásada, kterou se někdy řídí manželé a manželky, vedoucí pracovníci, kontrolní úřady a všichni další, kteří by se měli pohoršit nad nepravostí, ale kvůli křehkosti mezilidských vztahů se dělá, že se nic neděje. Řešení zlořádů někdy může přinést více škody než zlořády samy a tak je moudré přivřít aspoň jedno oko.
Náklady vynaložené na hlídání pracovníků, jestli si za firemní peníze něco netisknou na podnikových tiskárnách, by mohly být vyšší než cena zprivatizovaného toneru. Buržoazní manželství předminulého a minulého století drželo pohromadě i díky tomu, že se dělalo, že pán domu nechodí po setmění do podezřelých domů, protože to bylo lepší, než aby vznikl skandál, nebo pán prchl v návalu romantiky s paní, která není jeho paní.
Někdy to však může překročit zdravou míru, protože nevědět znamená bezmoc. V jedné příručce pro manažery se varovným tónem píše, jak je riskantní, když manažer ztratí kontrolu. „Pracovníci pak, cituji, „mají pocit, že si mohou sami otestovat hranice toho, co je možné a na co jejich manažer nikdy nemůže přijít, v duchu hesla ‚co oči nevidí, srdce nebolí‘. Důsledky pak bývají pro manažera často překvapující, protože on je tím posledním, kdo se o problému dozví, a to navíc z neoficiálních zdrojů. (Rozumějme, někdo mu to přijde udat.)
Závažnost důsledků podceňování kontroly se může projevit v rovině konkurenceschopnosti (nespokojenost a ztráta zákazníků, reklamace, penále a podobně, či až fatálním hrozícím krachem firmy (znehodnocení výrobních prostředků a materiálu, zpronevěra, tunelování a podobně.) Konec citátu.
Mohli bychom si to tedy přeložit tak, že srdce tak dlouho díky nevědomosti nebolí, až přijde najednou infarkt. Je totiž rozdíl mezi nevědomostí soukromé osoby a chtěnou a neznalostí osoby veřejné, která ztrácí smysl pro realitu. Důsledky pak vidíme především v politice. Otcové a matky lidu nevidí rostoucí sociální napětí, konflikty ve vzdálených zemích, které se náhle přenesou až k nim domů, narůstající dluhy, které se jednoho dne změní v krach státu. Věty mohou být nepravdivé, ale svět existuje nezávisle na našich větách a obelhat můžeme partnery a soudce a voliče, ale ne fyzikální a společenské zákony, které umanutě trvají na svém.
Objevuje se nakonec otázka, zda to tak není i soukromé oblasti. Tradiční buržoazní rodina už je také na křižovatce a lidé celkem logicky dospívají k tomu, proč by měli něco tajit, když k tomu není mnoho důvodů. Evangelium říká, „pravda vás osvobodí“ a jeden další výrok: „Když nechcete, aby se to o vás říkalo, tak to nedělejte.“
Nejposlouchanější
Jiří Karásek: Muž, který zásadně mluvil pravdu. Hvězdně obsazená detektivní tragikomedie z roku 1965
-
Umberto Eco: Foucaultovo kyvadlo. Napínavý příběh tajemných spiknutí, nebo úvaha o realitě a fikci?
-
Alexandr Grin: Krysař. Magický příběh z pera solitéra ruské novoromantické literatury
-
Martin Ryšavý: Tundra a smrt. Dobrodružná výprava k neprobádaným končinám lidské existence
-
Miloš Doležal: Jako bychom dnes zemřít měli. Život a smrt Josefa Toufara, kněze umučeného StB
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka