"Chytněte si toho psa!"

20. srpen 2005

Takto, nebo velmi podobně, zní zvolání, které slýchají majitelé volně pobíhajících psů při obvyklých procházkách či pochůzkách. Jak "přišel" k této větě Jan Hromek (nar. 1948) a jakým způsobem se s ní, ale především s rozmary a požadavky svého psího přítele, vypořádal, sepsal do stejnojmenného příběhu, v němž není úplně jasné, kdo je vlastně jeho hlavním hrdinou.

Majitelé psů jistě snadno vplují do vyprávění. Naladí se na vlnu pochopení a porozumění, neboť tato psí historie téměř jako by naplňovala normu profilu správného chovatele psů. Pobavené pokyvování i chápavý úsměv zřejmě vyvolají příhody o rozhodnutí pořídit si psa (Zatím se teoreticky připravujeme), o nelehkých i zábavných společných "prvních krůčcích" (Pes-mazák, psovod-začátečník). Čtenář, který již vyzkoušel pocit narůstajícího souznění s nějakým jedinečným příslušníkem psího rodu, procítí a docení líčení toho, jak se postupně proměňují, nebo alespoň vzájemně ovlivňují dvě strany vztahu, tradičně sice vymezovaného jako poměr mocného pána a jím ovládaného zvířete, ale v praxi se až příliš často měnícího v souznění svérázného psa a "jeho" člověka, jehož prvořadým úkolem napříště je porozumět veškerým psím potřebám.

Obálka knihy Chytněte si toho psa!

Jan Hromek píše civilním, nesentimentálním jazykem. Jeho vypravěčská lehkost a vtipná stavba příběhu je obdivuhodná o to víc, že nejde o promyšlený podnik profesionálního spisovatele (J. Hromek, dle údajů na záložce, "většinou unaveně klopýtá po krajině a mapuje lesy i nelesy. Zbytek svého času se hrbí nad prknem nebo u PC..."), ale především o přátelské gesto, jímž má být vzdán hold autorovu zvířecímu příteli. Jako důmyslný glosátor se pohybuje v reálné rovině a nikterak si neplete psa s lidskou bytostí či s ozdobným doplňkem. Je mu jasná míra zodpovědnosti, kterou na sebe člověk pořízením si psa (nebo jiného domácího zvířete) bere, i nutnost svobody, kterou mu musí dopřát, a pocit soukromí, jež bude respektovat. A to vše i v případě, že v psí povaze je schopnost vytvoření silného pouta ke "svým" lidem, jež je ochoten následovat do vodního proudu, zachraňovat i před silnějším nepřítelem. Příslovečná psí láska a věrnost je natolik mocná a neodolatelná, že mnohdy mění dlouholetý zaběhnutý řád celé rodiny: "V noci má občas tendenci lézt nám pod deku, což mu občas v rozespalé zblblosti i dovolíme. Později už ho nelze vykopat ven, většinou však po čase naštěstí odleze sám." (Znalec psího svérázu a charakteru si jistě uvědomí, jak je pro člověka obtížné odolat takové drobné zálibě dobráckého tvora. Zvláště, uvědomíme-li si, že Gerry je dospělý dobrman!) Na druhou stranu, onen jedinečný psí (či obecně zvířecí) charakter může být výborným vzorem v okamžicích, kdy, jak dosvědčuje i J. Hromek, je ve svých projevech zvíře lidštější než člověk, bezprostředně uplatňující vlastnosti, jako je věrnost, nepředpojatost, dobrosrdečnost.

Knihu vydalo nakladatelství Dokořán ve velmi vkusném provedení, doplněnou drobnými ilustracemi Jaromíra F. Palmeho, dotvářejícími příznivý dojem publikace.

Jan Hromek: Chytněte si toho psa! Dokořán, Praha 2005, str. 207.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?