Cesta do nebe

Cesta do nebe ale vedla kolem pekla. Když míjeli pekelnou bránu, Moše Lejb se znenadání zastavil a nemohl odtrhnout zrak od trápení hříšníků v pekle. „Pojď honem dál, Moše“, ponoukali ho andělé, „tady se nezdržuj. Sem někdo jako ty vůbec nepatří. Vedl jsi svatý, příkladný život, za všechny tvé dobré skutky tě čeká přehojná nebeská odměna“.

Ale Moše Lejb se odmítal hnout z místa. Obrátil se k andělům, kteří ho doprovázeli, a řekl jim: „nezlobte se, ale nemohu vás následovat. Jak bych se mohl radovat v nebeské blaženosti, když vím, že ti ubožáci tady zakoušejí pekelná muka? Tito lidé jsou moji bratři a moje sestry, zůstanu tady s nimi. Nezlobte se, nepůjdu s vámi dál“.

Andělé byli zmatení a zaskočení. Svatý rebbe přece nemůže zůstat v pekle, to nejde. Naléhali na něj, ale nic nepořídili. Moše Lejb trval na tom, že se odtamtud nehne, leda že by mohl vzít s sebou všechny ty, kdo byli uvězněni v pekle. Andělé věděli, že takhle to zůstat nemůže. Odešli do nebe a vyřídili tam, co jim Moše Lejb pověděl.

V nebi nastal zmatek, ale bylo zřejmé, že rebbe si nedá říct. Nakonec sestoupil celý nebeský soudní dvůr za Moše Lejbem před bránu pekla. Jakmile se tak stalo, Moše Lejb promluvil: „Slavný soude, nechci, aby to znělo jako troufalost, ale nemohu následovat anděly do nebeské blaženosti, když vím, že moji bratři a sestry trpí tady dole. Nabízím výměnu. Já zůstanu navěky tady a všichni tito nešťastníci budou osvobozeni a přijati do nebeské blaženosti“.

Mošeho návrh pochopitelně vyvolal pozdvižení. Moše byl jedním z nejsvatějších lidí, kteří kdy žili, bylo jasné, že nemůže zůstat v pekle. Nakonec nebeský soudní dvůr dospěl k následujícímu závěru: za každý rebbeho dobrý skutek smí vysvobodit jednoho obyvatele pekla a vzít ho s sebou do nebe.

A protože byl Moše opravdu velmi svatý člověk, stačily jeho svaté skutky akorát na všechny tehdejší obyvatele pekla, které takto vykoupil a vzal s sebou do nebeské radosti.