České země a Vídeň IV

Patřila k nim i osobnost, jíž označujeme za zakladatele české moderní architektury. Tou byl brněnský rodák Jan Kotěra. Ten si po dokončení studií vyběhal v rakouské metropoli profesuru na pražské Umprum, kde pak působil od roku 1898 a vychoval řadu skvělých projektantů, jako byl Josef Gočár nebo Otakar Novotný.

Kotěra rovněž patřil k předním představitelům Mánesa a propagátorům moderního bydlení. V Praze pak prosazoval nový styl – secesi, jak je patrné na Peterkově domě na Václavském náměstí, dokončeném v roce 1900. K progresívní architektuře ve stylu tzv. moderny se ale propracoval až o pár let později a ikonou tohoto stylu se stala budova Městského muzea v Hradci Králové, městě, jehož primátor František Ulrich byl s rakouskou metropolí ve stálém kontaktu – trávil tam prý minimálně jeden den v týdnu. Kotěra se prosadil i ve Vídni, kde projektoval těsně před první světovou válkou Lembergerův palác ve čtvrti Hohe Warte.

Vídeň se tehdy skutečně stala jedním z evropských center moderní architektury a to zejména díky Wagnerovi a dalším jeho žákům. Mnozí z nich byli čeští Němci, jako brtnický rodák Josef Hoffmann, zakladatel proslulých uměleckých dílen Wiener Werkstätte. Anebo opavský rodák Joseph Maria Olbrich, jenž dokonce na vídeňském Karlově náměstí navrhl známý Pavilon secese. Bratři Hubert a Franz Gessnerové pocházeli zase z Valašských Klobouk a rakouskou metropoli obohatili o řadu staveb ve stylu moderny, podobně jako Leopold Bauer, rodák z Krnova a Wagnerův nástupce na postu profesora vídeňské akademie.

Jan Kotěra|foto: Archiv Zdeňka Lukeše

Ti všichni zanechali výrazné stopy i v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, i když ne vše se zachovalo do dnešních dnů. Hoffmannův dům pro hosty továrny Poldi na Kladně, Gessnerův nemocniční areál v Krnově nebo Bauerův obchodní dům Breda a Weinstein v Opavě patří ovšem ke zlatému fondu moderní evropské architektury.

K Wagneriánům náležel i český architekt František Krásný, který měl ve Vídni společný ateliér s Hoffmannem a navrhl ve čtvrti Hietzing noblesní secesní palác. V Čechách a na Moravě pak projektoval řadu sokoloven. K mladší generaci Wagnerových žáků pak patřili Bohumil Hübschmann, Antonín Engel a František Roith – autoři řady palácových budov první republiky i továrních areálů. Pavel Janák se asi nejvíce proslavil vynálezem ojedinělého stylu – architektonického kubismu, ale byl rovněž reprezentantem stylu art deco a funkcionalismu, po Plečnikovi – mimochodem dalším Wagnerově žáku – se pak stal architektem Pražského hradu.

K předním reprezentantům kubismu patřil i Josef Chochol. Mimo Prahu pak působili brněnský Jan Mráček nebo ostravský František Fiala st. Někteří čeští projektanti studovali na vídeňské akademii také u profesorů Friedricha Ohmanna a Victora Luntze.

Styky mezi českými zeměmi a Rakouskem byly tedy až do první světové války nadstandardní, o čemž svědčí i fakt, že snem každého našeho projektanta bylo dostat svůj návrh nebo realizaci na stránky prestižního rakouského časopisu Der Architekt. To ovšem platilo jen do roku 1914, po skončení světové války se situace radikálně změnila, jak uslyšíme příště.