Čechy z Ládví

V létě je nejlépe na plovárnách nebo v zahradních zákoutích, v zimě na sjezdovkách či u kamen, pěkný podzim však přeje rozhlednám. Dobře se k nim putuje a viditelnost bývá daleká. Od hvězdárny na Ládví, jež stojí na opačném svahu kopce, než odkud maloval Antonín Slavíček svou slavnou Prahu v průmyslovém dýmu, se mi už několikrát zřetelně předestřela celá výseč české kotliny od Ještědu a Krkonoš přes začouzené Mělnicko až po Říp a České středohoří s Milešovkou. Nebýt pohraničních hor, bylo by vidět ještě dál. Za jasných podzimních dnů tam máme vlast jako na talíři - tak maličká je, když je čistý vzduch.

A propos talíř. Každé roční období vzbuzuje jiné chutě. Jaro přeje ostře svěžím a nekomplikovaným, například ředkvičkám, zelené cibulce nebo dušeným mladým kopřivám se ztracenými vejci. Zato podzimu sluší bohatá skladba protikladů, kdy se mdlobná nasládlost příjemně snoubí s osvěžující nakyslostí za doprovodu hořkých a slaných akcentů. Něco podobného nacházíme i v duchovních dějinách. Jednoznačný zázrak řeckého jara vyústil v mnohoznačné magma helénismu. Stejně synkreticky reagovalo baroko na gotiku či postmoderna na modernu. Každá pozdní doba si zřejmě žádá ještě naposledy všechno najednou.

Ke kombinovaným chutím podzimu svádí vůně vzduchu. Cítíme v něm ostrý chlad stínů i hebkou povadlost znaveného slunce, prach ze suchého listí i sladce hnilobné šťávy přezrálého ovoce. Trochu k nim však inspirují i daleké vyhlídky. Panorama z Ládví člověku připomene slané i sladké, kyselé i hořké ingredience, z nichž se skládá česká existence.