Byl jsem při tom – recenze

Viktor Preiss v představení Byl jsem při tom
Viktor Preiss v představení Byl jsem při tom

Pro Divadlo Na Vinohradech zdramatizoval Martin Stropnický novelu Jerzyho Kosinského Byl jsem přitom a sám se také ujal její režie.

Novela Jerzyho Kosinského Byl jsme při tom byla poprvé publikována v roce 1971. U nás se objevila v překladu Jana Jiráka v roce 1995. A v roce 2012 ji na scénu uvedl Martin Stropnický. Tento výčet dat je názorným příkladem toho, že svět politiky se příliš nemění, problémy (jako krize, manipulace médií, touha po moci a prázdnost života smetánky) jsou stále stejně aktuální.

Základní zápletka, jak se mentálně retardovaný (možná spíše autistický) člověk ukáže moudřejší než renomovaní politici a ekonomové, se v literatuře, filmu i na divadelní scéně objevuje stále častěji (za všechny připomeňme Forresta Gumpa). Princip prosťáčka, který dokáže složitost světa vidět pregnantněji a bez emocí, je samozřejmě nadsázka, nicméně slouží spolehlivě jako kritika společnosti.

Muž bez vlastností a bez minulosti (což se ukáže v politice jako výhoda) umožňuje ostatním, aby do něj projektovali své ambice, strachy i touhy. Chance po celý život žil izolovaně v domě svého dobrodince, staral se o zahradu (a tak se instinktivně řídí přírodními zákony) a po zbytek času se dívá na televizi. Bez vysvětlení dějů, které se na obrazovce odehrávají, je přijímá po dětském způsobu jako jednoduchý návod k životu. Když je po smrti svého živitele nucen svou práci opustit, srazí ho auto bohaté paničky, která ho ze strachu před následky zaveze k domácímu lékaři. V domě jednoho z nejbohatších magnátů země tak pro něj zdánlivě začne nový život. Chance se ovšem nezmění, jeho zájem stále patří televizi (která je pro něj jedinou jistotou), a vše ostatní jej nechává chladným. Proto působí tajemně a vzbuzuje pozornost ostatních, kteří se snaží získat jeho sympatie, přátelství a lásku.

Jako diváci tedy můžeme s napětím sledovat, kdy lidé kolem něj prohlédnou. To se ovšem nestane, a Chance to dotáhne až na prezidenta... Na první pohled by se mohlo zdát, že by tuto roli prosťáčka mohl hrát kdokoli. Ale opak je pravdou. Vyžaduje herce charismatického, inteligentního, který dodá postavě autenticitu a sympatičnost díky přesně dávkované nadsázce. Ve filmu kdysi ztvárnit postavu Chance Peter Sellers, na Vinohradech vsadili na Viktora Preisse, který je mistrem hereckého minimalismu. Bez viditelnější vnějškové proměnlivosti dokáže nuancovat jednotlivé pocity, doslova vytvářet živé zrcadlo, které odráží pocity druhých.

Všichni ostatní se tedy chtě nechtě stávají pouze jeho přihrávači. Kromě Preisse zaujme především Otakar Brousek starší v postavě starého pana Randa, který v miniatuře vytvořil dojemnou postavu, který přes závratnou kariéru finančníka dochází na sklonku života ke smíření s osudem. Ostatní jsou víceméně modelovými postavami. Je to, bizarní orloj typů vyskytujících se v politických kruzích. Společná je jim nabubřelost a schopnost zužitkovat cokoli ve svůj prospěch, ať jde o prezidenta (Jaromír Meduna), sovětského velvyslance (Jiří Plachý) či zapšklého doktora (Jiří Čapka).

Komickým elementem jsou šéfové CIA a FBI – Ivan Řezáč a Jan Holík – připomínající muže v černém a skeptický ruský agent Karpatov Pavla Rímského. Umělohmotná krasavice Randová Veroniky Žilkové, stejně jako paní prezidentová (Alexandra Tomanová) reprezentují úděl žen, komfortních přívěšků svých manželů, zmítaných marnými sexuálními touhami. Ukazuje se, že tento „skutečný svět“ je stejně umělý jako ten televizní.

Vinohradská inscenace potěší především příznivce hereckého umění Viktora Preisse. Jako satira na poměry ovšem jen trochu polechtá, neboť dnešní doba nám překládá denně na televizní obrazovce reálné příběhy mnohem těžšího kalibru.