Bulgakovův Moliére jako romantická hra

Umělecké sdružení Střežený Parnas - hudební skladatel a režisér Zdeněk Plachý a Jiří Šimáček, o jejichž působivé inscenaci Ukřižovaná v pražském Divadle Komedie jsme již informovali - se s Bulgakovovým Moliérem koncem října poprvé představilo divákům Mahenovy činohry Národního divadla v Brně. Spolu s hudebním skladatelem a zároveň i novým dramaturgem činohry Martinem Dohnalem inscenuje Bulgakovova Moliéra jako výpravnou romantickou hru, v níž znovuožívá teatrální velkolepost prvních dekád vlády Krále slunce. Dohnalova a Plachého scénická hudba prostupuje inscenací obdobně, jako skladby Jeana Baptisty Lullyho prostupovaly versailleská představení Moliérovy družiny. Ludvík XIV. v nich někdy dokonce sám tančil. Stejně tak činí v brněnském představení jeho představitel Zdeněk Dvořák. Navíc mají postavy krále i Moliéra svá zpívající i tančící alter ega. Výrazné choreografii Hany Charvátové je ostatně podřízen projev všech herců. A to v čele s novým šéfem činohry brněnského ND Miloslavem Majzlíkem, který s velkým dramatickým gestem a pro něj příznačným intenzivním nasazením ztvárňuje titulní postavu jako libertina nezkrotného temperamentu, proměňujícího se tváří v tvář králi nejdříve v obávaného a lehce devótního šaška a později při svém pádu v trpícího a kajícího se hříšníka.

Barvitá teatralita brněnské inscenace Bulgakovova Moliéra, k níž účinně přispívá prolínání činoherních, baletních a operních prvků stejně jako scénografie Jany Prekové a kostýmy Markéty Oslzlé, není samoúčelná. Spolu s barokní okázalostí panovníkova dvora se pokouší evokovat i tehdejší řád bytí, v němž byl vládce první bytostí po Bohu. Bulgakovovo divadlo na divadle, ve kterém je nejvyšším divákem Moliérových kusů a sudím jeho života pozemský despota, dostává prostřednictvím tohoto oživeného metafyzického řádu další skrytou dimenzi: svět se proměňuje v teatrum mundi, v němž scénáristou, režisérem i divákem je sám Stvořitel. Tím se ovšem proměňuje hodnotová škála a vlastně i celá významová perspektiva Bulgakovova textu. Například Společenství nejsvětější svátosti, které se kvůli Tartufovi a libertinismu jeho autora snažilo Moliéra zdiskreditovat a existenčně zničit, přestává být jedním z nástrojů svévolné moci a stává se legitimním strážcem křesťanské morálky. Moliére je pak hříšníkem, kterého panovník právem zavrhuje kvůli jeho nevědomě incestnímu sňatku s Armandou - dcerou bývalé dlouholeté milenky a kolegyně Madelein Béjartové. (Její složité city vůči Moliérovi a vlastní dceři svým propracovaným výkonem sugestivně zprostředkovává Zuzana Slavíková.)

Bulgakovův Moliére v Brně|foto: ndbrno.cz

V současné době, kdy na nás intenzivněji než vzpomínky na totalitní moc doléhají slasti vládnutí novodobých libertinů, je taková neobvyklá interpretace Moliérova osudu bezesporu možná. Přesvědčivostí její scénické konkretizace si však nejsem jist. Bulgakovova hra je dobře vystavěným dramatem - tj. významovou stavbou se silným vnitřním napětím vycházejícím z autorova záměru a jeho pojímání světa. Zaměníme-li autorovu intenci, měníme těžiště dramatu a s ním i silokřivky napětí. Významy se stávají ambivalentními, inscenaci křižují protikladné impulsy, dominuje v ní postmoderní ironie. Před dvěma sty lety se jí říkalo romantická. A tato ironie svou silou destruuje všechny ideové konstrukty - včetně těch nejbohulibějších.

I v tomto smyslu je brněnský Moliére hrou vskutku romantickou.