Brookova cesta divadlem

02116875.jpeg

Brookova cesta divadlem je název pětidílného seriálu, uvedeného při příležitosti 85. výročí narození Petera Brooka, jednoho z nejvýznamnějších světových režisérů, jehož tvorba, umělecké i lidské postoje jsou stále živé, novátorské a nesmírně inspirující i pro české divadelníky a diváky. Brookovy úvahy o divadle, o jeho smyslu, povaze, potřebě pro společnost jsou nadčasové, mířící nad rámec oboru.

Peter Brook je jedním z předních divadelních režisérů 20. století. Narodil se v roce 1925 v Londýně, vystudoval Magdalen College v Oxfordu a již v roce 1946 se podílel na režii Romea a Julie. Roku 1947 režíroval ve Stratfordu Shakespearovu Marnou lásky snahu. Následovalo více než padesát dalších inscenací.

Padesátá léta v Brookově tvorbě jsou léty mnoha činoherních i operních režií, televizních inscenací a filmu Žebrácká opera. Brook se v tomto období stává mnohostranným „umělcem divadla“, sám navrhuje scénu, skládá hudbu. Inscenuje divadlo obrazů, které souvisí i s jeho ambicí filmového režiséra. V té době režíruje například Shakespearovu Marnou lásky snahu jako vizuální, romantický sled jevištních obrazů. Tuto metodu Brook později úplně opouští.

V období mezi lety 1962 (inscenace Krále Leara) a 1970 (Sen noci svatojánské), vznikají slavné polemické inscenace: Dürenmattovi Fyzikové, Weissův Marat Sade a experiment divadla krutosti v LAMDA Theatre. Brook hledá nové výrazové prostředky, dochází k výrazné politizaci jeho divadla. Důraz se přesouvá od scény k hercům a hereckým metodám, Brook obsazuje velké herecké hvězdy, např. herce a režiséra Johna Gielguda. Posouvá své inscenace do tzv. prázdného prostoru.

V 70.–90. letech 20. století vzniká např. Čechovův Višňový sad, Shakespearova Bouře a vrchol Brookovy divadelní tvorby, indický epos Mahábhárata. Brook také podniká výzkumné cesty do Afriky a USA a zakládá Mezinárodní divadelní centrum v Paříži, ve kterém působí herci z celého světa.

Ve vztahu k dramaturgii, zejména k Shakespearovi, Brook proklamuje názor, že interpretace dramatu je vždy méně než hra sama. Roku 1962 vzniká inscenace Krále Leara. Dle Brooka se jedná o hru, kterou je možno inscenovat jen jedním způsobem – „tím pravým“. Do hry byla navrácena dříve vyškrtaná místa, čímž vzrostl význam vedlejších postav. V kostýmování a scénografii Brook upouští od všeho, co není nezbytně nutné, úplně vynechává scénickou hudbu. Při scéně bouře rozechvívá velké plochy rezavého plechu. Inscenaci Krále Leara mohlo vidět i české publikum, návštěva však byla na dalších 20 let poslední. Po zavření Divadla Za branou se totiž Peter Brook veřejně solidarizoval s Otomarem Krejčou a byl za to pro české publikum určen k zapomenutí.

Peter Brook svou uměleckou tvorbu průběžně teoreticky a esejisticky reflektuje. V cyklu esejů Brookova cesta divadlem se od shakespearovských inscenací dostaneme k inscenacím s mezinárodním experimentálním souborem, k indické Mahábháratě i Orghastu, který se hrál v Persii, a na závěr k inspiraci Afrikou a jeho oproštěným inscenacím na kobercích, rozložených kdekoli.