Básnířka Irena Šťastná: Ráda kradu slova a příběhy. V tramvaji nebo ve frontě na poště

Irena Šťastná
Irena Šťastná

Její básně byly přeloženy do několika jazyků včetně hindštiny a portugalštiny. O verších, inspiraci, autorských čteních i o životě na vsi mluvila ve Vizitce opavská rodačka Irena Šťastná. Repríza z 12. července 2019.

Letošní laureátka moravskoslezské kulturní Ceny Jantar za literaturu dorazila do ostravského studia z Dobroslavic. Z obce, kde žije 750 lidí, jezdí autorka pěti vydaných sbírek do anonymního prostředí velkoměsta za prací v knihovně, za přáteli a někdy i za poezií. V Dobroslavicích hledá a nalézá stopy svých předků, za hranicemi katastru sbírá slova a příběhy. „Kradu je v tramvaji nebo třeba ve frontě na poště,“ říká Irena Šťastná s úsměvem. „Pak s nimi chvíli chodím, chvíli s nimi žiji, než je přetavím do veršů.“

Verše jako vzkazy

Verše jsou pro Irenu Šťastnou formou psaní zpráv o světě vnitřním i vnějším. Zatímco na své okolí působí velmi vyrovnaně a pozitivně, malé osobní démony, strachy a chmury vypouští do básní. Od náznakové poezie plné jinotajů se autorsky postupně dopracovala k příběhům. Jsou to příběhy tajuplné, mírně fantaskní a často velmi syrové a kruté. Nic ovšem, co bychom neznali, co bychom nemohli vyposlechnout třeba v té frontě na poště. „Posun k autenticitě mi vyhovuje, přiznává básnířka, „příběh je totiž pro čtenáře mnohem sdělnější.“ 

O místo, kde s rodinou žije, Irena Šťastná cíleně pečuje. Nikoli ovšem tím, že zalévá svou vlastní zahrádku, ale především vytrvalým pěstováním vědomí sounáležitosti k místu a k lidem. „Dobroslavice vás nakazí pozitivní infekcí, přitáhnou vás a nepustí. Nakazily i mého muže, který je původem ze Šumperka,“ říká Irena Šťastná. S manželem založila spolek Dobro-vize. Starají se o aleje, hrají divadlo, vytvořili naučnou stezku a přitáhli děti do turistického kroužku.