Básnění Pavla Štýbra

Přes den tvrdě pracuje jako vyklízeč objektů, ořezává stromy nebo seká trávu a ve svém volnu se věnuje výtvarnému umění a poezii. Velmi citlivě vnímá všechnu obyčejnou krásu kolem sebe a dokáže ji objevit i tam, kde ostatní vidí jen špínu a harampádí. Možná i proto, že tam, kde se říká, že je třetí oko, má on, jak sám říká, jenom takovou „slaboulinkou skořepinku“.

Pavel Štýbr (1957) je rodák z Mariánských Lázní, dětství prožil v Tachově. Vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Plzni a většinu života pracoval ve stavebnictví.

„Doma jsme měli pouze obraz Panenky Marie s Ježíškem a jednu knížku o vypálení Lidic. To bylo všechno, žili jsme velmi chudě,“ vzpomíná Pavel Štýbr. „Ale první setkání s uměním, to mi jsou čtyři roky, jdu po ulici, je po dešti a vidím rozlepenou krabičku od Partyzánek. A já jsem už tenkrát na to pohlédl úplně užasle a říkám, to je umění.“

S poezií to u něj bylo podobné. Když byl malý, dostala se mu při pobytu v nemocnici do ruky básnická sbírka Jacquese Préverta Jako zázrakem. Jedním dechem ji přečetl a zahořel pro poezii ulice a všedního dne.

Pavel Štýbr má rád, když se poezie prolíná i do obyčejného života. Proto také maluje obyčejné věci – čtverečkované utěrky, krabičky od sirek nebo mýdlo. Chce lidem ukazovat obyčejnou krásu všude kolem nich.

Vlastní tvorbě se naplno začal věnovat až ve svých pětačtyřiceti letech. Dnes je mu třiašedesát, je členem Klubu konkretistů a své minimalistické fotografie a malby vystavoval v řadě prestižních galerií doma i v zahraničí.

O svých básních Pavel Štýbr říká, že je nepíše, ale „chytá jako rybář“. Vydal básnické sbírky Od zítřka nepromluvím (2008) a Maggi v kostce (2013). V roce 2014 byl jeden jeho text zařazen do antologie Nejlepší české básně.