Básně hravé i dravé. Svatava Antošová v nové sbírce Diktátor píše báseň propůjčila svůj hlas prekariátu

Přebal knihy Svatavy Antošové: Diktátor píše báseň|foto:Nakladatelství Paper Jam

Literárně debutovala v 80. letech jako básnířka a teprve po roce 2000 začala publikovat rovněž prózu. Naposledy se knižního vydání dočkala její básnická sbírka Dvojakost z roku 2014. A ve stejném nakladatelství – u Milana Hodka v Paper Jamu – autorce před pár měsíci vyšla sbírka nazvaná Diktátor píše báseň.

Svazek čítající necelých osmdesát stran obsahuje celkem devět básnických skladeb napsaných v průběhu poslední dekády, respektive osm skladeb a jeden cyklus básní. Spisovatelka patřící v současnosti k nejznámějším lesbickým autorkám na české literární scéně sice tentokrát opustila své emblematické téma homosexuality a homofobie, ale jinak se její nová sbírka, stojící někde na pomezí angažované poezie a básnických memoárů, vyznačuje obvyklým osobním a bojovným tónem.

Na válečné stezce s houfcem blízkých duší za zády

Pokud jde o angažovanost přítomných básní, odrážejí se v ní autorčiny sympatie ke všem přehlíženým, znevýhodněným a slabým vrstvám či skupinám, stejně jako její bytostný odpor ke všemu elitářskému, ziskuchtivému a egoistickému, nadnárodními korporáty počínaje a českým prezidentem konče.

Ústy proměnlivého lyrického subjektu promlouvá, vzpomíná, ale především glosuje a protestuje – na rozdíl od Romana Ropse-Tůmy a jeho obdobně kriticky laděné poémy Putin, která vyšla v téže době jako sbírka Diktátor píše báseň, si však vystačí s bolavou přítomností a neohlíží se příliš za traumaty minulosti. „Když tě prekarizují, není co řešit,“ píše Svatava Antošová, která ve své nové, navýsost zdařilé sbírce vystavuje nelichotivý účet naší současné společnosti a připojuje se tak k autorům, jako jsou Elsa Aids nebo Daniel Hradecký.