Babička se vrací (recenze)

Inscenace Babička se vrací v pražském Studiu Ypsilon se od idylického obrázku českého venkova v mnohém odvrací. Může za to především postava Babičky v podání Jany Synkové. Zdaleka to není ona laskavá, moudrá a chápavá žena, jak ji známe z konvenčnějších divadelních a filmových verzí klasického literárního díla. Spíš jde o trochu protivnou starou bábu, která na stará kolena přijela terorizovat svou dceru a zetě. Celá v černém, s krátkou nepříliš často pranou sukní, s na krátko střiženými ryšavými vlasy a nepříjemně skřehotavým hlasem jako by byla přímo archetypální tchýní, před níž se musí každá snacha nebo zeť třást. Přinejmenším vzteky. Jiří Lábus v roli Proška a nevlastního otce Barunky si tuto polohu také patřičně vychutnává a mizí z Babiččina dosahu, jak jen může. Dokonce si občas zaspekuluje o tom, kolika let se ta Babička může ještě vlastně dožít, což ho přivádí do deprese, anebo projevuje decentní nezájem o moudra staré dámy.

Babička každého poučuje, vypráví všemožné příběhy, které poslouchají rády jen děti, ale má i okamžiky skutečného lidství. I přes svou zjevnou protivnost je schopna také soucitu. Třeba s Viktorkou. A velkorysosti. Ale stále zůstává především konzervativní, pobožnou starou bábou, která pojímá nedůvěru k jakýmkoli novotám. Jak už dnes víme, zčásti i oprávněnou.

Inscenace nese v podtitulu Dichtung und Wahrheit, Báseň a pravda, což je její další důležitou linií. Tvůrci se totiž pokusili zvýraznit rozpory mezi Němcovou idealizovaným obrazem života na Starém Bělidle a méně prosvětlenou realitou, z níž Němcová v těžkých chvílích života skrze poetizaci vlastního dětství unikala. A tak je zde Barunka nemanželským dítětem, Staré Bělidlo se změnilo v těsný a temný suterénní byt, z Proška je servilní poskok zámeckého panstva, Viktorka je, kromě toho, že je také šílená a posedává u splavu, ještě i těžká alkoholička a z kněžny je v podání Lilian Malkiny Ruska.

Inscenace je typickou ypsilonkovskou montáží. Čímsi na pomezí činohry, operety, revue. Výprava ani kostýmy Petry Goldflamové Štětinové ničím neohromí. Jsou na první pohled levné. Kostýmy vypadají, až na postavy světa aristokracie, jako sesbírané z divadelního fundusu. Scéna je jednoduše seskládaná z praktikáblů s několika naivistickými přiznaně kašírovanými doplňky a obrovskou zlatou peřinou, kterou namísto trůnu tahá za Kněžnou sluha. Vše ale vhodně nenápadně dokresluje omšelost prostředí, v němž se děj odehrává. A hlavně vytváří prostor hercům. Někteří si tu lehkou scénickou svatokrádež docela užívají. A publikum s nimi.

Inscenace je to po všech stránkách milá a příjemná. A hravá. Přece jen však na konci vzniká dojem, že se mohli tvůrci o něco víc rozmáchnout. I přes patrnou vůli k demytizaci Němcové Babičky, k ní totiž dochází jen zčásti. Jde jen o ozvláštnění starého příběhu a jakoby chyběla vůle k důslednějšímu završení zvoleného přístupu. Ale Goldfamovi o nějaké výraznější překonstruování předlohy podle jeho slov ani nešlo. Měl to být jen netradičně pojatý hold klasice. Vše, co z Babičky notoricky známe, v inscenaci zůstalo. Bylo jen osvětleno z trochu jiného úhlu.