Arundhatí Royová: Bůh maličkostí

Bolestné téma indického postkoloniálního románu, ať už vznikl kdekoliv v našem kosmopolitním světě, je totiž nabíledni. Poté, co za sebou Kiplingův "světlonošský bílý muž" tiše zaklapl dveře, se natěšené ideály o svobodě a harmonii roztříštily o realitu, která se nedokázala poučit z britského dědictví a s hamižností, tupostí a xenofobií místních elit kopíruje typické chyby všech batolecích demokracií. Arundhatí Royová popisuje podle této tradice života bídu i kratičké okamžiky obyčejného lidského štěstí v oněch časech cholery. Hromosvodem jejího Boha maličkostí , který ve své titulní metafoře diskutuje s jedním přemoudřelým veršem epištol sv. Pavla Korintským, se stávají děvče a chlapec, kteří na svých bedrech a duších pocítí, jak nesmlouvavě si historie dokáže vybrat svou daň. Dvojčata z konzervárenské dynastie si odskáčou osudné předsudky včetně přísného kastovnictví a věroučné nenávisti, obohacené ještě o komické působení rudých agitátorů, i pečlivě pěstovanou nelásku moralistní společnosti, která obě děti odsoudila do role "nelegitimních" hybridů. To, přeloženo do praxe, znamená, že nemají ani pořádné jméno.

Tím však veškerá podobnost postav s Rushdieho věhlasnou ságou Děti půlnoci končí. Royová totiž necítila potřebu si v této mizérii vypomáhat magickým realismem a za katarzní tóninu svého sociálního románu si vybírá něhu, která nepoměr mezi sny a skutečností dovede ještě zesílit, ale také má silnější léčebný účinek. A tak se stalo, že ve výsledku dostáváme knihu, jež jako málokterá vylíčí konec dětství tak anglosasky - tedy jako kanonicky předepsanou "ztrátu nevinnosti" - a zároveň tak indicky. Autorka nás ve hře časových pásem už od samého začátku varuje, že pointa bude krutá, nicméně závoj se před námi poodhaluje jen velmi zvolna, zato s obrovským citem pro detail střihu.

A také s obrovským citem pro jazyk. Současní angloindičtí autoři jsou totiž bez výjimky obžerní nejen ve své touze povyprávět nám o zvláštních příchutích života v někdejším "třetím" světě, ale i ve své víře v očistnou a nápravnou moc slova. Jazyk Boha maličkostí , který byl mistrovskou zkouškou pohotovosti a kreativity mladofrontovní překladatelky Michaely Lauschmannové, se vyznačuje pitvorně hravou novořečí plnou dětských říkaček a kalambúrů. A pokud stárnoucí spisovatelský bard John Updike tvrdí, že každé novátorské dílo musí mít především svůj vlastní jazyk, pak takové dílo právě držíme v rukou. Novátorské ne snad v odvaze onen jazyk vynalézt a použít, ale ve správném vybalancování jeho zaumnosti a věrohodnosti, které próze Arundhatí Royové dodává rytmus prosluněného odpoledního pískoviště. Pískoviště, kde se schyluje k dramatu, které známe z Kafkova Procesu : budeme trpět za to, že jsme se narodili!