Architekt Marc Barani: Dobrý architekt je schopný reflexe a může iniciovat změny
Jak dokáží představy a sny architektů měnit města, místa, krajinu? Tuto otázku si pokládá letošní, v pořadí už čtvrtý, cyklus přednášek nazvaný November Talks. Organizuje ho Fakulta architektury ČVUT v Praze.
Přednášky se konají zdarma každé pondělí od 18.30 v sále Gočár na Fakultě architektury v pražských Dejvicích. Prostor promluvit o svém přístupu k tvorbě dostali čtyři evropští architekti tří různých generací, které spojuje vizionářský a mezioborový přístup k tvorbě. Tím prvním byl francouzský architekt Marc Barani, který letos v červnu získal zlatou medaili Francouzské akademie architektury - nejvyšší francouzské ocenění v architektuře. Jeho kancelář, kterou založil v roce 1989, sdružuje architekty, scénografy, designéry a krajinářské architekty.
Zahájil jste letošní cyklus November Talks, jejichž tématem jsou vize a jejich důležitost a význam v architektuře a urbanismu. Musí mít podle vás architekt schopnost být nebo stávat se vizionářem?
Architekt by si měl umět představovat budoucnost, ale vždy by měl vycházet ze současnosti. Architektura, to je fenomén kontinuity a proto, že budoucnost vychází z minulosti i ze současnosti, nikdy nemůže být přítomnosti až tak moc vzdálená. Architektura a urbanismus se nemění tak rychle, jak se nám může někdy zdát. Dobrým příkladem je Praha. Najdeme v ní všechny stavební a architektonické epochy, a to tvoří její největší bohatství.
Jediným muzeem plynárenství v Česku provází lampář, který ručně rozžíná lampy na Karlově mostě
Jediné muzeum plynárenství v České republice najdete v pražské Michli, v areálu plynárny, která vznikla ve 20. letech minulého století podle návrhu architekta Josefa Kalouse. Během prohlídky zjistíte, že plynem se dá pohánět téměř všechno.
Příkladem vašeho vizionářství je například příběh tramvajového terminálu v Nice, postaveného v roce 2007, za který jste byl nominován na Evropskou cenu za současnou architekturu 2009. I přes původně špatně zvolený stavební pozemek jste vynaložil úsilí, abyste přesvědčil politiky změnit zadání, našel jste vhodnější pozemek a navrhl nečekané řešení. Čím je pro vás tento projekt zásadní?
Tento projekt pro mě byl skutečně velmi důležitý a navíc byl velmi zábavný. Měli jsme velkou svobodu, která vyplynula z toho, že na začátku byla chyba. Tím pádem nebylo nic daného. Všechno jsme mohli sami navrhovat. Nový terminál jsme vybudovali v komplikovaném místě mezi dálnicí a sídlištěm ze 70. let minulého století, které právě tato dálnice oddělovala od staré zástavby města Nice. Podstata tohoto projektu spočívala v tom, že jsme měli doslova sešít, tedy spojit dvě čtvrti prostřednictvím jedné infrastruktury.
Studoval jste nejen architekturu a urbanismus, ale po dokončení studia ještě antropologii. Jak vaše antropologické vzdělání ovlivňuje vaši architektonickou tvorbu a vůbec přemýšlení o architektuře?
Antropologie je velmi podstatným základem architektury. Obracím se k ní ještě před tím, než začnu vůbec uvažovat o architektonické formě. Antropologie určuje, jak budou lidé v architektonickém prostředí žít. Protože teprve lidé dávají architektuře smysl a potvrzují její význam.
Nabízí se otázka, jestli v současné době architekti tak trochu nezapomínají na člověka?
To je možné. Existují investice a stavby, které reprezentují třeba nějaké společnosti nebo politikou moc a které skutečně mohou člověka upozadit. Ale bylo by špatně přeceňovat moc architektů. Je zapotřebí je vidět jako součást prostředí, ve kterém se navrhuje a staví a toto prostředí je velmi diverzifikované. Potřeby lidí jsou odlišné a je těžké vyhovět všem. Například teď se po celé Francii staví spousta malých bytů, které by si lidé mohli dovolit. To není v pořádku. Měla by být pokryta komplexní potřeba společnosti, ale to už je záležitost plánování bytové výstavby. Cena bytu se odvíjí od ceny pozemku, od ceny konstrukce. Ale architekt může být iniciátorem změny, aby bylo možné vyhovět velkému počtu lidí a jejich potřebám.
To je mimochodem velmi aktuální problém, o kterém se často mluví. Především v Praze je nedostatek finančně dostupných bytů a občas se vynoří srovnání třeba právě s Paříží, kde je situace podstatně horší. Staví podle vás taková situace architekty před nějaké etické dilema?
Může se zdát, že architekt navrhuje projekt jen podle zadání, které dostane. Ale dobrý architekt je schopný reflexe a může být iniciátorem změny. Sám jsem ve skupině, ve které se věnujeme inovativnímu plánování bytové výstavby, zabýváme se tím, jak snížit náklady nových bytových staveb. Další skupina se zase věnuje tomu, jak adaptovat nebo měnit dispozice bydlení, aby byly flexibilnější a odpovídaly požadavkům trhu. V dnešní době existují různé možnosti jak snížit cenu, funguje třeba internetová stránka, která propojuje zájemce o koupi bytu s konkrétními místy, na kterých se nabízejí pozemky. Takže samotná výstavba začíná tím, že existují konkrétní zájemci. Pak třeba není nutné, aby developer investoval do reklamy.
Dřevěná trojnožka láká svým vzhledem i netradičním výhledem na Prahu
První skicu rozhledny Doubravka vytvořil architekt Martin Rajniš v kavárně na ubrousek. Od té doby ale uplynulo několik let, během kterých bylo potřeba přímo v terénu vyzkoušet například statiku nebo vlastnosti zvoleného materiálu a podobu rozhledny následně výsledkům testování přizpůsobit. Povedlo se. Od června si tak lidé mohou na kopci Horka na Černém Mostě užít pohled na tři mohutné nohy z akátového dřeva, které podpírají točité schodiště z modřínového řeziva.
Jste autorem několika mostů, jde například o Most Renault v Paříži z roku 2009 nebo zavěšený silniční Most Érica Tabarlyho přes Loiru v Nantes z roku 2011. Z čeho vycházejí ideové koncepty vašich návrhů mostů?
Roli hraje několik aspektů, ale vůbec nejdůležitější je stanovit si, jaký chceme v člověku vyvolat pocit, když na most vstoupí a je ve spojení s řekou. Co z mostu uvidí a jak se cítí, když dorazí na druhý břeh. V Nantes jsme navrhli zavěšený most. A to proto, aby mostovka byla co nejsubtilnější a most co nejrovnější. Aby bylo možné řeku přehlédnout. Vysoký pilíř navíc komunikuje se zástavbou na břehu, kde jsou vysoké věžáky a pilíř je zhruba stejně vysoký. Architektura mostu tak navazuje na urbanismus na břehu. Most v Paříži je zase velmi široký, širší než jaké bylo zadání, navrhli jsme ho jako jakýsi pobytový most, na kterém se lidé mohou zastavit, sednout si, užít si výhled a být v kontaktu s okolní přírodou.
Druhá přednáška z cyklu November Talks se 12. listopadu, přednášet bude slovinský architekt Vasa Perović, 19. listopadu to bude argentinsko-katalánský architekt Mario Corea a cyklus uzavře Francouz Grégoire Zündel.
