Aqualung se braku nebojí

Divadlo Aqualung tvoří z dobré poloviny lidé z bývalého Divadla Nablízko, které provozovalo po působení v pražském Rubínu (zde se proslavili mj. legendárním Tracyho tygrem, později tlumočeným i do znakové řeči) svůj vlastní divadelní prostor v Malém Nosticově divadle na Kampě. Odtud pochází například výtečné inscenace V melounovém cukru nebo autorská hra Vzducholoď, dnes Aqualungem obnovená. Hlavním cílem Nablízka bylo dělat živé a hravé divadlo, jehož divák se může cítit jako partner a leckdy i jako součást představení. To se nezměnilo ani po příchodu celé řady nových režisérů a herců a založení Aqualungu. Princip interaktivity je základním stavebním prvkem repertoáru tohoto divadla, které střídavě hostuje na Lodi Tajemství bratří Formanů, v Dejvickém divadle a nyní i v Celetné.

Aqualung si vytkl tvořit hlavně v duchu tzv. steampunku. V podstatě jde o romantické okouzlení technickou minulostí, světem páry, podivných strojů a pološílených vědců - takový Jules Verne nahlížený s humorným nadhledem. Do toho jistě dobře pasují i nadnesené detektivní záhady, a tak inscenátorům (Ondřej Lázňovský a Kateřina Mocová) padl tentokrát do ruky scénář filmové parodie Adéla ještě nevečeřela, který "překopali" pro potřebu divadla, aniž by se jej křečovitě drželi. Jde spíše o narážky a některé nápadně shodné postavy. Představení mj. nabízí originální hudbu Jana Spáleného v podání živého jazzbrasového tělesa, které díky četným písním nejen zapadá do inscenace, ale často ji i pohání jako ozubené kolo ve stroji.

Příliš skromný Nick Carter|foto: Ivan Prokop

Ústřední dvojici detektivů ztvárnili Václav Rašilov (Nick Carter) a Martin Dusbaba (detektiv Koloušek). Po celé představení s přehledem dokazují perfektní sehranost, zkrátka na sebe slyší a jejich invenčně vtipné a netrapné působení na jevišti funguje. Pozadu nezůstává ani další kmenový a výrazný herec Nablízka Lubor Šplíchal alias tajemný Nicolas... Sympatické herecké výkony ale bohužel nezakryjí některá hluchá místa, na nichž se hra, zvláště pak na tak malém prostoru, začíná rytmicky rozpadat. Projevuje se to až ke konci inscenace, kdy vám možná přijdou některé výstupy trochu dlouhé a překombinované, nebo když hra na cestě k vyvrcholení zápletky ztrácí energii. Scénář by snad na tomto místě snesl výraznější dějovou zkratku.

Příliš skromný Nick Carter|foto: Dora Dernerová

Tyto drobnější nedostatky se daří potlačit zajímavé a účelné scéně dvorního scénografa Aqualungu Hynka Dřízhala, jenž na sebe upozornil už v Divadle Nablízko. V poslední době má kromě představení Aqualungu na svědomí například také scénu českého nového cirkusu La Putyka. Vizuálně přitažlivou a statickou scénou, která jen s malými změnami musí na pár metrech čtverečních suplovat mnohá prostředí a s tradičním použitím poctivých materiálů pro rekvizity (jako byste všude cítili ušlechtilé slitiny a měď), se mu podařilo vytvořit dokonalou atmosféru, dokreslující hravé a romantické kouzlo textu. Jednoduše "dívat se" na Aqualung je (nejen díky Dřízhalovi) stále okouzlující a zábavné.

Příliš skromný Nick Carter|foto: Ivan Prokop