Anne Imhof a Sex, který trvá čtyři hodiny

Umělkyně Anne Imhof reprezentovala Německo na posledním benátském bienále v roce 2017. Tehdy nechala postavit přes celý pavilon prosklenou vyvýšenou podlahu jako prolézačku pro performery a objekt obehnala plotem s štěkajícími dobrmany. Za toto dílo nazvané Faust obdržela ocenění Zlatý lev za nejlepší pavilon a stala se tak královnou současné performance.

Syndrom FOMO 

Celková struktura nového díla Sex zůstává stejná: volné choreografické kompozice přerušované několika hudebními výstupy, zpěvem a tancem.

Vše se opakuje podle toho, jak Anne Imhof, která chodí nenápadně prostorem v červené čepici dává pokyny účinkujícím prostřednictvím aplikace WhatsApp. Publikum je dav, někteří se zdraví, ignorují to, proč sem přišli. Dobře vidět a být viděn. Hodně iphonů. Nezmeškat ten moment, když se něco stane. Performeři zůstávají ve své roli, neusmějí se na vás. Zabírají své vlastní místo v prostoru, nikdy neodejdou. Také si všímají svých telefonů, chodí jim instrukce, kam mají jít a co dělat. Dva umělci tančí valčík, hořící kytici drží v ruce. Muž bičující na stěně vlastní stín za zvuku elektrické kytary. Jiní vypadají, jako když chodí po přehlídkovém molu, kopírují svoje gesta. Diváci se přeskupují. Všude jsou plechovky piv, motorkářšké přilby, balení cukru, hrací karty, matrace a zapalovače.

Sex ano, ale ne takový, jak ho znáte 

Prostory označené Tanks, ve kterých se výstava koná, jsou staré nádrže v podzemí, které byly dříve používány k ukládání nafty, když byla galerie elektrárnou. Dva obrovské vybetonované kruhové prostory se rozprostírají v základech budovy Blavatnik.

Portrait of Anne Imhof © Photography: Nadine Fraczkowski|foto: Nadine Fraczkowski

Každý je přes třicet metrů dlouhý a sedm metrů vysoký. Děje se několik věcí naráz napříč celým prostorem a tak nevyhnutelně přijde pocit, že vám stále někde něco uniká. Žádný člověk nemůže vidět celou performance, a to nejen kvůli čtyř hodinové délce. Prostorová instalace pracuje s možností různých pohledů. Výrazný prvek je molo, ze kterého můžete performance sledovat, dále jsou v prostoru vyvýšené plošiny, které připomínají skokanské můstky, ze kterých vás naopak pozorují performeři. Vztah mezi divákem a aktérem a proměna těchto rolí je jedním z důležitých témat.

Anne Imhof v rozhovorech přiznává, že pracovní název byl buď Death Wish nebo Great Expectations. Nakonec ale zvolila název Sex. Na otázku v deníku Guardian, jestli uvidíme v performance skutečný sex odpovídá: „Ano, ale ne takový, jak ho znáte.“

Záznam celého ArtCafé věnovaného tentokrát zpěvákovi a skladateli Scottu Walkerovi, si můžete poslechnout zde. Pořadem provázel a hudbu vybíral Jonáš Kucharský.