Amos Oz: Příběh o lásce a tmě

Vše, o čem píše jeden z nejvýznamnějších izraelských prozaiků Amos Oz, bývá podáno s nesmírným citem pro paradox, snad proto, že je Blízký východ – a Izrael zvlášť – paradoxů plný. Už samu situaci Židů v Palestině pojmenovává Oz paradoxem.

Židi, táhněte do Palestiny!

…psalo se na zdech velkého světa, a když se Židi do Palestiny vrátili, tentýž svět křičel:

Židi, zmizte z Palestiny!

Přesto i proto zároveň vznikl v roce 1948 Stát Izrael a v Ozových vzpomínkách na dětství nazvaných Příběh o lásce a tmě představuje tato chvíle jeden z nejvypjatějších momentů. To, co předchází a následuje, je dávno minulá realita viděná dvojí optikou, pohledem dítěte reflektovaným dnešním dospělým. Je to optika, která slučuje upřímnost se shovívavostí a realismem.

Jako se dobrý příběh proměňuje v hmatatelnou skutečnost, činí Příběh ze skutečných lidí postavy téměř románové, jejichž povaha a jednání fungují jako typy, obrazy a metafory, často právě paradoxní a jemně humorné. Dominantní babičku Šlomit zahubí strach z mikrobů a po její smrti děda ožívá, stává se opět básníkem a milovníkem žen. Jednoho pradědečka ještě jako dítě kvůli vojně rodina ožení, a když se novomanžel své ženy dožaduje, musí učený rabín dle litery Zákona dát svatební noci „požehnání“.

Amos Oz: Mír a láska a kompromis

• Upravit
• Smazat

Děkovnou řeč izraelského spisovatele z roku 1992, pronesenou po udělení Mírové ceny německých nakladatelů a knihkupců, poslouchejte on-line vždy po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Nahlas se s Amosem Ozem nezasmějete často, mnohem více je tu smíchu niterného, židovského. Pár hlasitých výbuchů se tu však přece najde. Malý Amos Klausner, tedy malý Oz, odhalí na politickém shromáždění díky smíchu, že „král je nahý“, a vyléčí se definitivně z politického fanatismu. Svému čtenáři tak odkryje kořeny realismu, který mu vyčítají obě strany palestinsko-izraelského konfliktu. V jeho popisu nešetří autor žádnou z nich a vyprávění o válečných událostech bezprostředně po vzniku Izraele je čtení kruté.

Lze však říct, že převažující ladění Ozových vzpomínek je nakonec nostalgické v líčení postav tatínka a maminky, obou svým způsobem bezvýchodně osamocených. Oni dva tvoří svorník celého Příběhu a jsou dokladem pravého smyslu psaní, které jediné poskytuje spisovateli možnost vykoupení vlastních vin a bolestí.