Americké křižovatky

Severní Amerika dala světu tak rozdílné hudební velikány jako Bob Dylan, George Gershwin či Luis Armstrong. Ale známe i skryté tváře a čistě lokální styly americké hudby?

Vedle černošských umělců dotvářeli její charakter právě tak židovští přistěhovalci z Evropy jako třeba nevidomý individualista Moondog, životním stylem spíše pouliční hudebník nežli skladatel z univerzity. V Americe byla hudba často platformou rebelů, železničních vandráků i poplašným ventilem subkultury. Zcela unikátní koření jí dodávají hlasy původních obyvatel kontinentu, což jsou nejen Indiáni, ale i Inuité z kanadského Severu. I ty vám představí seriál Americké křižovatky, který připravil Petr Dorůžka.

Americký kontinent se ve 20. století stal líhní celé série moderních žánrů - od blues přes jazz až po hip-hop. Spojené státy byly nejen příslovečným tavícím kotlíkem kultur, ale též hudební laboratoří. Střetávaly se tu nástroje z Afriky se salónními tanci z evropských zemí. V lidské historii to nebylo poprvé, kdy interakce rozdílných kultur pomohla vytvářet novotvary - podobná hudební alchymie probíhala podél Hedvábné stezky, starověké trasy karavan, které spojovaly Středozemní moře s dálným Východem. Americká kulturní syntéza ale přinesla výrazné zdokonalení: poprvé v historii totiž probíhala s podporou právě se rodících masových médií. Rozhlasové vlny i drážky gramofonových desek proces dramaticky urychlily - a jeho plody rozesely do těch nejzapadlejších koutů planety.

Media i letecká doprava působily někdy jako urychlovač, jindy jako výhybka. Dobře to ilustruje interakce mezi americkým jazzem a brazilskými rytmy. Ze samby, která svojí energií napájí karnevalové tance, vznikla před půl stoletím sofistikovanější a vysoce osobní forma známá jako bossa nova. Roku 1962 ji objevili američtí jazzmani, a saxofonista Stan Getz tehdy s brazilským kytaristou Joao Gilbertem nahráli světový hit Dívka z Ipanemy. Historický vliv tohoto brazilsko-amerického novotvaru by byl ještě silnější, kdyby bossa novu z ohniska popularity nevytlačili právě nastupující Beatles.

Vedle světově úspěšných žánrů Amerika nabízí neméně pestré spektrum lokálně diferencovaných stylů. Příkladem je hudba louisianských Cajunů, potomků francouzských osadníků, jižanský pohraniční styl tex-mex, či velmi pestré hudební projevy amerických Indiánů. Je paradoxní, že právě kultura původních obyvatel severní Ameriky představuje dosud málo zmapované téma, spojené s řadou historických i společenských otazníků. Tak například, teorii o tom že Indiáni přišli do Ameriky z Asie potvrdí každý, kdo navštívil rituál sibiřských šamanů: obě etnika se vyjadřují podobnou hudební řečí.

Specifickým příkladem jsou hrdelní zpěvy obyvatel severních oblastí Kanady, které praktikují výhradně ženy. Na tomto hudebním poli platí poněkud záludná úměrnost: čím je hudba originálnější a vzdálenější mainstreamu, tím obtížnější je zařadit ji do rozhlasového vysílání. Potvrzuje to dnes už klasická příhoda inuitské zpěvačky Tanyi Tagaq, která hostovala v BBC v pořadu renomovaného znalce Charlieho Gilletta . I když jeho posluchači byli zvyklí na hodně odvážné kousky, Gillett musel pořad uvést na správnou míru humornou poznámkou: "Cokoli jste si mysleli že jsme tady dělali, není pravda."

Velmi elegantním způsobem kombinuje kulturu původních obyvatel a vliv kolonizátorů zpěvačka Lila Downs. Ta zpívá například píseň Malinche o milence dobyvatele Cortéze: "Ona byla první Indiánkou, která konvertovala na katolickou víru a mluvila jazyky tří hlavních indiánských národů. Španělům pomáhala otevřít brány, z pohledu Indiána byla naopak zrádcem. Byla inteligentní, odvážná a silná, podle mého názoru se stala první mexickou diplomatkou. Moje matka je Indiánka a vzala si bílého muže. Já v sobě tedy mám obojí, a také jsem se vdala za bělocha. Ta píseň je o lásce, o pozitivní stránce obou světů."