Amélie z Montmartru

1. říjen 2001

Mozaika

Vltava - výchozí obrázek|foto:Český rozhlas Vltava

Tragické události v Americe mi v prvních chvílích připomněly katastrofické fikce, kterými se to v kinech i na televizních obrazovkách jenom hemží. Pak si ale člověk s hrůzou uvědomil, že to, co právě vidí, překonává i ty nejdivočejší scénáře o útocích gangsterů a mimozemšťanů.

Francouzský film Amélie z Montmartru, ktrý zvítězil na letošním karlovarském festivalu, nabízí dobrodružství úplně odlíšného typu. Jeho hrdinkou je osamělá Pařížanka, která se rozhodne šířit dobro a trestat zlo zcela jiným způsobem, než supermani z akčních filmů.

Její kuriózní anabáze začne tím, že pod vanou objeví krabičku se starými hračkami a doručí ji původnímu majiteli. Vynalézavá černovláska pak ve svých hrátkách pokračuje a zasáhne do osudů několika dalších lidí. Důležité jsou přitom prostředky, kterými Amélie komunikuje se svým okolím. Arogantního zelináře ztrestá prostřednictvím několika vtipných manipulací s předměty v jeho bytě, svého otce vytrhne z letargie pomocí série fingovaných fotografií. Pro ztrápenou kolegyni z kavárny pomocí mnohoznačných náznaků vyfabuluje milostnou avantýru. A sama se vydá po stopách tajuplného mladíka, který sbírá pokažené snímky z nádražních fotoautomatů.

V klíčové scéně hrdinka pro svého ctitele zorganizuje orientační závod po Montmartru, který připomíná dětskou hru se zašifrovanými zprávami a ukrytým pokladem. Z této epizody je možné celý Jeunetův film dešifrovat jako pomyslnou "mapu" vzrušujících životních tras překrytých konzumní sháňkou. Kaleidoskop - nabitý řemeslnými nápady i radostí z filmování - neřeší nic světoborného, ukazuje však jednu ze smysluplných cest pod povrch banality, jejímž opačným extrémem jsou zločiny fanatiků i ničivé ideologické experimenty. Amélie z Montmartru je oslavou hravé lidské fantazie a v současné atmosféře šoku nabízí svědectví o tom, že se světem to možná přece jen není tak zlé.

autor: Jan Foll