Alex Švamberk: Butó ve dvanácti obrazech

Butó promýšlí vyjadřování pohybem takřka odspodu až nahoru, od země až k nebi a především s otevřeným vědomím těla a prostoru. Jako avantgardní forma pohybového divadla vzniklo v poválečném Japonsku jako reakce na těžkou poválečnou dobu a vpád euroamerických vlivů do japonské kultury.

Z počátku bylo butó součástí japonské undergroundové scény, ale postupně se začalo rozšiřovat i do ostatních částí světa a zejména během 80. let se stalo kulturním fenoménem i v Evropě a USA. U nás se poprvé objevilo v roce 1984 s představením dnes již notoricky známého tanečníka Mina Tanaky a jeho souboru Mai-juku. 

Min Tanaka: Bamboo dome (1996)|foto:Alex Švamberk

Alex Švamberk se tancem butó aktivně zabývá od roku 1994, kdy se poprvé účastnil tvůrčí dílny Mina Tanaky v Japonsku a ve své textově-zvukové kompozici nazvané „Butó ve dvanácti obrazech“ se věnuje různým aspektům tohoto japonského umění, jak z pohledu jeho zvukových projevů, tak z pohledu jeho filozofie, historie a působení na středoevropskou uměleckou scénu.

Butó má zažité takříkajíc pod kůží nejen jako autor hudby k různým tanečním představením, ale také jako performer a jeho téměř dokumentárně laděná kompozice je tak zároveň i portrétem určitého období jeho života a zkušenosti, stejně tak, jako portrétem fenoménu tohoto tanečního umění.

Kromě autorského textu a hudby, proplétajících se celou kompozicí, použil ve formě koláží i vlastní archivní záznamy rozhovorů s tanečníky butó, jako je Min Tanaka, Sumako Koseki, Ryuzo Fukuhara a Frank van de Ven, nebo také vzpomínky šéfa divadla Archa Ondřeje Hraba, který vlastně stojí na počátku uvedení tanečního umění butó na českou kulturní scénu.