Album portrétů krásného živoka - Země

Otevřeme-li knihu, uvědomíme si nejdříve jen charakter a hodnotu geografických informací a poznatků, které obsahuje. Poučíme se o tom, jak satelitní mapy vznikají, k čemu jsou využívány a jaký je klíč k interpretaci snímků družice Landsat, z nichž byl atlas sestaven. Ani nad mapami České republiky nás asi ještě nenapadne, jak unikátní dílo v rukou držíme: Česko, Praha, Krkonoše, Krušné hory, Šumava, Jeseníky, Moravskoslezské Beskydy... Pravda, fotografie těchto území nám poskytují jiný vizuální vjem než běžné mapy, převažují zde různé odstíny zelené a červené barvy, ale svými měřítky a tím, co zachycují, se vzájemně podobají. Teprve potom narazíme třeba na mapu noční Evropy a jsme fascinováni tím, jak světelné body různé intenzity prozrazují hustotu osídlení a rozlehlost městských aglomerací, ale zároveň připomínají i hvězdnou oblohu. Svou robusní plasticitou se nám do paměti vryjí křivky vrcholů Walliských Alp a my si bezděky vzpomeneme na žilkování podzimního listí, hrajícího všemi barvami - teprve tehdy nás napadne, že ony snímky byly zřejmě do atlasu vybírány i s ohledem na hodnoty estetické.

Ve svém názoru se utvrdíme, když se při prohlížení map dalších světadílů dostaneme nad poušť Gobi, Kilimandžáro, Ararat či Grand Canyon. A pevnou jistotu, že toto hledisko muselo - ať již záměrně či nezáměrně - při autorově výběru družicových záběrů převažovat, získáme nad snímky geografických útvarů, o nichž jsme do té doby ani netušili, že existují. Poušť Rub al-Chálí, Takla-Makan, Salar de Atacama či Puna de Atacama ze všeho nejvíc připomínají díla abstraktních expresionistů. Obraz Ahaggar-Tahat, tu strukturu vrypů a úderů modrošedé, růžovohnědé a šedobéžové, by jistě rád podepsal i Jackson Pollock. A Velký východ Erg, jiné saharské území, připomínající mnohokrát zvětšenou kůru lehce seschlého citronu, by na některý ze svých obrazů mohla klidně přenést Pollockova družka Lee Krasnerová, která malovala způsobem "all-over" - tedy tak, že své obrazy rovnoměrně pokrývala jednotvárnou sítí určitého jednoduchého motivu.

Satelitní snímek vulkánu Baitoushan|foto: NASA

Satelitní atlas světa není rozhodně jen dílem geografickým, i když převážně takto nejspíš bude sloužit, ale albem úchvatných obrazů, náležejících do kategorie estetiky přírody. Ponoříme-li se do nich, necháme-li na sebe působit jejich barvy a struktury, pozvolna pocítíme energii, jež z nich vyzařuje. A uvědomíme-li si, co kdysi věděli již staří filozofové, co však na dlouhý čas pohřbil karteziánský racionalismus, že Země je "živok" (na to pěkné staročeské slovo jsme bohužel také už zapomněli), že je živou bytostí, která cítí a reaguje. A že je - krásná.

Satelitní snímek vulkánu Ključevskaja na Kamčatce|foto: NASA