Alabastrová ručička

Tušila jsem přítomnost hodinek - někde v hloubi lesního hvozdu, které měří magický svatojánský čas za noci, kdy se otvírají poklady. Bez ručičky se hodinky zastaví a přichází bezčasí. Břečťanem zarostlé zdivo se otevírá, skála puká, vydává ze svých útrob hojnost a bohatství. Šťasten ten, kdo ručičku dokáže objevit!

Ale všechno je zřejmě jinak. Alabastrová ručička je torzem, nejspíš upadla něžné sošce z kamene alabastru. Probouzí morbidní představy a dobrodějná kouzla mění v zastrašení. V magickém čase přichází ruku v ruce radost i úzkost. Kterou z nich pozdvihnout? Dívka, která ručičku nachází, podává ruku svému osudu. Jde mu naproti. Co ji potká? Co nemine?

S rozbřeskem přichází rozuzlení. Světlo odhalí vše, co temnota přikryla. Šťastný ten, kdo s dobrým srdcem přichází. Prokletý, kdo černými myšlenkami zahání příchod světla. Alabastrová ručička, v mechu a trávě pohozená, je hozenou rukavicí. Bělavou výzvou. Otevřeš srdce a potkáváš jen sebe. Vnitřní bohatství přinese a přitáhne vnější. Vyprahlost srdce je překážkou hojnosti.

V pohádkách je moudrost ukrytá jako v oříšku. Vdech, výdech a naslouchání. V posvátném prostoru vznikají příběhy a vinou se jako dlouhá nitka. Soukám tyhle nitky, hledám je a přemýšlím o nich…

Sbírání pohádek je čekáním na motýla, na závan větru, hledáním zurčící vody. Zvuk prastarého nástroje probudí vodu i kámen, hvězdnou oblohu i nitro země. Za magické noci smět vejít do zahrady a přilnout srdcem k nebi!

Alabastrová ručička je nejkrásnější příběh poznání, zrozený v lidské mysli. Najdeš jen to, co nosíš v sobě. Za téhle noci se hora otevírá a pukají okovy na lidských srdcích. Poklady ukryté uvnitř se derou na povrch. Za magických nocí se mnohé, co spalo, vyjeví…

Moudří lidé říkají, že jediným pokladem, který máme, je lidská duše. Je to největším darem a požehnáním – dědictvím po otci Nebes a matce Zemi.