Aaron Diehl: Pan klavírista

„Ze všeho nejdůležitější, je vědomí souvislosti,“ šeptal Miroslav Macháček v dlouhometrážním dokumentu Věry Chytilové s názvem Praha: Neklidné srdce Evropy. Je to citát klasika Vladislava Vančury; a platí také v případě jazzmanů.

Například věrozvěst svobodomyslné jazztrubky Lester Bowie (1941-1999) komentoval hudbu Wyntona Marsalise (1961), mladého instrumentálního kolegy na jeho nadšeně přijatém eponymním albu: „Už se nemohu dočkat toho, jak zahraje ve třiatřiceti letech, až mu zhavaruje vztah se ženou, začne kouřit, nebo i nadmíru pít.“ K proměně Marsalisova stylu pochopitelně došlo, ale nikoliv díky osobní krizi, nýbrž přirozeným vývojem.

Mladý avantgardní Marsalis zacházel virtuózně s pentatonikou, ovšem jeho výraz byl poněkud rigidní. Moderní blues, Monka a uvolněnost objevil až později. Dnes působí jako osvětový tradicionalista v roli ředitele Lincolnova centra v New Yorku.

Aaron Diehl (1985), dvorní klavírista fenomenální zpěvačky Cécile McLorin Salvant, absolvoval klasickou interpretaci na Juilliard School s Oxanou Yablonskayou, ale tamtéž i s jazmmany Kenny Barronem a Ericem Reedem. Nejprve obklopený svými vrstevníky v big bandu Lincoln Centra objevil později pod křídly padesátníka Wyntona Marsalise jeho ještě dospělejší kolegy – saxofonisty Bennyho Golsona a Joe Temperleyho (oba 1929) – a přizval si je na své album Space, Time, Continuum (Mack Avenue, 2015). Jazzissimo čerpá z Diehlova přechozího alba The Bespoke Man‘s Narrative (Mack Avenue, 2014), kde prezentuje svůj nadstandardní výklad jazzových standardů.