127 hodin

Patos – v klasické rétorice prostředek mluvčích používaný pro větší zainteresovanost posluchačů. Květnatými metaforami protkaná řeč nabitá emocemi, ať už kladnými či zápornými, naláká lépe pozornost publika. Podmanivé rétorické představení si získá davy (jeden z důvodů, proč se tolik ujalo v politice). Ale své místo si vzletné výrazivo našlo i v literatuře, hudbě a v neposlední řadě ve filmu. Pestrá paleta žánrů ve filmografii Dannyho Boyla (Trainspotting, Pláž, 28 dní poté, Sunshine a další) napoví, že jde o zkušeného vypravěče, který si dokáže diváky získat i bez laciných prostředků. Ale už v jeho Milionáři z chatrče hledala kritika stopy kýče a patosu.

V posledním projektu se nechal inspirovat skutečným příběhem Arona Ralstona. Průměrně informovaný divák zřejmě nebude dějem 127 hodin překvapen. Drama Arona Ralstona bylo vydáno knižně a ve své době vzbudilo značný mediální zájem. Ani většina webů věnovaných filmu se nevyhýbá prozrazení spoilerů. Pro nezasvěcené alespoň základní přiblížení děje: milovník adrenalinových dobrodružství se vydá na výpravu do národního parku v Utahu, alespoň o víkendu chce uniknout od davů a chaosu velkoměsta. Jako obvykle nenechá nikomu vzkaz, kam se chystá. V odlehlé části skalního bludiště mu kámen fatálně přikurtuje pravou ruku ke skále. Následuje 127 hodin marné snahy o vyproštění. Dochází voda, se stupňující se únavou začíná boj o zachování zdravého rozumu. A následuje zoufalý čin, který lze interpretovat jako projev nezdolné vůle k životu.

127 hodin|foto: Bontonfilm

Přestože asi nebude diváka, který by šel na 127 hodin a nevěděl, jak příběh skončí, závěr z principu neprozradíme. Ale neméně zajímavé jsou pasáže odehrávající se ve skalní průrvě, kde je Ralston uvězněn s minimální zásobou potravin a vody, s náčiním, které mu není příliš ku pomoci, a videokamerou, jež se stává jediným společníkem a zároveň záznamníkem vzkazů rodině a přátelům, i sobě sama. Tvůrčímu týmu se podařilo filmařsky nevděčné prostředí oživit různými flashbacky a dramatickými momenty. Ale i samotné „statické“ drama nepostrádá prvky, které vtáhnou do děje. Spolu s hlavní postavou se tak i divák stává vězněm ve skalní pasti a nevyhne se tedy otázkám, které v mezní situaci přicházejí.

Na autentické vyznění filmu má vliv mnoho faktorů. Scénář je adaptací knihy Arona Ralstona. Ten se i podílel na samotném natáčení, po letech se vrátil na „místo činu“, pomáhal s detaily a dal k nahlédnutí videozáznamy, původně určené jen blízkým, režisérovi a Jamesi Francovi, který hlavní postavu na plátně ztvárnil. Vznikl tak poměrně intimní příběh, který si získá diváky podmanivou filmařinou, výborným hereckým výkonem Jamese Franca a v neposlední řadě hudebním doprovodem, který je, jako snad u každého filmu Danny Boyla, podstatnou součástí vyprávění.

Do scénáře se navíc tvůrcům povedlo „vpašovat“ (naštěstí nenásilně) poselství, že každý z nás, i když si to nemusíme přiznat, lidskou společnost a zakotvení ve vztazích potřebuje, ne snad proto, aby nás měl kdo zachraňovat, když je třeba, ale spíš aby blízcí lidé dali našemu životu smysl, což v době adorující individualismus není úplně marné sdělení.

127 hodin|foto: Bontonfilm

Ale to už se i autor recenze pomalu dostává do zajetí patetických slov. Jak je zřejmé u 127 hodin, v určité míře nemusí být patos na škodu a některé příběhy bez jisté dávky vzletných slov snad ani nelze vyprávět, a je jedno, zda jsou z prostředí indického slumu nebo se odehrávají ve skalní průrvě. Jde samozřejmě o únosnou míru, která v těchto případech není překročena. Závěrečnou scénu dokreslenou hudbou Sigur Rós se tedy můžeme nechat unést bez výčitek svědomí.

Související odkazy: oficiální stránky filmu, ČSFD, Bontonfilm

127 hodin (127 Hours) drama, životopisný, USA / Velká Británie, 2010, 93 min.

Režie: Danny Boyle, kamera: Anthony Dod Mantle, B.S.C., D.F.F., Enrique, scénář: Danny Boyle, Simon Beaufoy, hudba: A. R. Rahman

Hrají: James Franco, Kate Mara, Amber Tamblyn, Treat Williams