Znovunalezený Wolker české fotografie

Současná olomoucká výstava Karel Kašpařík 1899 - 1968 připravená ve spolupráci Moravské galerie v Brně a Muzea umění v Olomouci, je po své brněnské premiéře v prosinci a únoru a prázdninovém představení v Pražském domě fotografie derniérou a současně důstojným završením celého projektu.

V dosud nejrozsáhlejší verzi a v nádherných prostorách muzea se můžeme seznámit s dílem autora, jehož celý život byl spjat s Dolany u Olomouce. Nechce se až věřit, že je to první výstava souborně se zabývající Kašpaříkovým dílem. Znovunalezení tohoto autora pro českou fotografii vyžadovalo mnohaletou, téměř archeologickou mravenčí práci Antonína Dufka a jeho spolupracovníků.

Vyučený prodavač textilu Karel Kašpařík bojoval na italské frontě první světové války, v meziválečném období a krátce po německé okupaci strávené v koncentračních táborech byl zaměstnán na Ředitelství drah v Olomouci.Po válce byl vládním komisařem v Pohořanech a nekonec inspektorem hlediště olomouckého Divadla Oldřicha Stibora.

Raná tvorba Karla Kašpaříka, podobně jako většina poválečných snímků, je zcela neznáma. Pozornost organizátorů výstavy se soustředila na 30. léta, ve kterých se v Kašpaříkově tvorbě prolíná racionálnější konstruktivistická fotografie s iracionálnější surrealistickou fotografií. Zcela určující vliv měl na jeho tvorbu Jaroslav Nohel, člen brněnské Fotoskupiny pěti, který se přestěhoval v roce 1934 z Brna do Olomouce. S ním a s Otakarem Lenhartem v následujícím roce uspořádali v Olomouci legendární Fotovýstavu tří.

Nejosobitějším přínosem Karla Kašpaříka jsou momentní snímky z prostředí Dolan, ve kterých propojoval výtvarnou avantgardní fotografii se sociálním dokumentem. Jeho účastné snímky naplněné vizí sociální spravedlnosti nejsou popisné jako u většiny autorů meziválečného hnutí sociální fotografie, i v dokumentu je důsledně výtvarný a někdy až metaforický. Využívá funkcionalistickou dynamickou diagonálu, pomáhá si nakláněním kamery, neobvyklými výřezy, nadhledy a podhledy. Výsledná plošnost a výtvarná svébytnost obrazu je ve zvláštním npětí s předlohou a sociální kritičností.

Tento "Jiří Wolker české fotografie", jak o něm napsal přítel farář O.F.Babler v jednom z mála článků o Kašpaříkovi, uplatnil v dokumentu principy avantgardní fotografie podobně jako Jaromír Funke, Václav Jírů nebo méně známí František Pilát a Vladimír Hnízdo. Mezi nejznámější snímky patří "Chodidla na poli klečící ženy" nebo "Kapitalista práce" - detail zad pracujícího muže. Vytvářel četné snímky invalidů, pracujících žen, zemědělských nátrojů, ale nevyhýbal se ani takovým motivům, jako je sebevražda listonoše nebo milující se pár. Dokumentární soubor o Dolanech měl vyjít po válce v připravované publikaci "Dolanský ráj".

Na konci 30. let vytvářel fotografie ve stylu blízkém německé nové věcnosti, které si všímaly textur a struktur.Tematizoval v nich buď rytmus, všímal si pravidelného uspořádání, nebo naopak vyhledával beztvaré změti smetišť. Sem patří i poněkud výstřední fotografie kobylinců. Současně vytvářel fotomontáže, z nichž některé byly využity formou projekce v inscenacích přítele režiséra Oldřicha Stibora. Je autorem fotogramů a mnoha vynikajících stylizovaných i momentních portrétů v široké škále od "glamůr" fotografie po oblíbené ženy v šátku, nebo neobvyklých konstruktivistických portrétů jako jsou snímky Nataši Gollové nebo známá fotografie "Proč?", i experimentálních vícenásobných expozic.

Kašpaříkovo významné dílo čekalo na podrobné odborné zhodnocení řadu let. Výstava ze sbírek Moravské galerie je prvním zevrubným poodkrytím dosud jen tušené rozsáhlé tvorby vyzrálé osobnosti moravské fotografie, i předzvěstí dalších překvapení, kterých se při zpracovávání Kašpaříkova díla ještě můžeme dočkat.