Zneklidňující básnická sbírka Aleny Nádvorníkové
Reprezentativní soubor básnického díla Aleny Nádvorníkové dostal jednoznačný název – Poesie. Představuje sedm sbírek, které dříve vyšly samostatně v různých nakladatelstvích, jako první Praha, Pařížská, kterou roku 1994 vydala Votobia v Olomouci. O dvanáct let později vyšla kniha Sopky a tratě v řevnickém nakladatelství Arbor vitae. Nakolik ucelený obraz básnířky, která je současně výtvarnicí, se zde představuje, se v recenzi pokusila zjistit Milena M. Marešová.
„Nepominutelný půvab obskurního./ Posedlost nasvětlením středu./ Co nejvíc odstínů, mezi nimi Můra!/ ramena, vlasy, acháty dohladka./ Až kulhá, v podpaží figurinu.// Nevinná monstra denních únav v kulisách nahá.“
Tolik citace z básně Věčnost Aleny Nádvorníkové – jak se dočteme v biografickém přehledu na konci knihy Poezie – historičky a teoretičky umění, vysokoškolské učitelky, redaktorky, editorky, kurátorky výstav, zaměřené na surrealismus, zejména český, a art brut; autorky básní a kreseb.
Pokud bychom chtěli z řečeného vyzdvihnout klíčová slova, pak inspirováni nejen citovanou básní – ve většinové shodě by bylo jistě zvoleno především jedno: surrealismus.
Nad realitou jako by tančily všechny básně. Přijmeme-li informace v ediční poznámce, vznikaly, nebo alespoň byly vydávány, mezi lety 1994 a 2006. K sedmi knížkám, z nichž je soubor pořízen, můžeme ještě přičíst jednu, v roce 2004 a v nakladatelství Fra vydanou pod názvem Ou bien non/Anebo ne. Přehled přes autorčino dílo tedy máme kompletní.
A jak bylo naznačeno, působí vyrovnaným dojmem = je povznesené tak, jako bývají sny. Ostatně třeba ve sbírce Uvnitř hlasů se objevují zápisy, které působí jako záznamy snů: „Na hřbitově je pěkně. Nikde žádný nepořádek, žádná hrůza. Jdu směrem k hlavní aleji. Asi deset kroků přede mnou se náhle za jedním náhrobkem objevuje tatínek ve svých šedivých, jemně proužkovaných šatech. Setkáváme se a já se ho ptám: tati, jak to, že jsi tady takhle? A on říká, i jako by se mi trochu smál: smrt není, to nevíš? Mám velkou radost a divím se, že jsem byla tak hloupá.“
Právě snové zápisky jsou příkladné ukázky surrealistické tvorby autorky. Zdánlivá nebo skutečná alogičnost jsou podmínkou ke vstupu do tohoto prostoru. Také v básních, a právě v nich, v jednotlivých verších jaksi ze zásady nic nesouvisí, vzájemné vztahy, ba i základní spojitost jsou zrušeny, a tudíž, všechno je možné. Mysl nejen že otevírá bránu podvědomí, ale zároveň se uvolňují záklopky nevědomého.
Poezie Aleny Nádvorníkové je příkladná, vzorová, kdybychom chtěli najít příručku stylu nadrealismu, ukázky by téměř nemohly být ukázkovější. Od jemných odstínů: „Miluji neděli. Proč?/ No kvůli pondělí“ – až k veršům razantně vymknutým nejen z obvyklosti, zákonitosti zvyklostí, ale až téměř z řádu srozumitelnosti: „Hromový úpal v kvetoucí kroj?/ Šílený utrhal sebrankám rance/ a krátí kvil!/ V neřestném středu utýrané úterý.“
Samozřejmě se zde v koncentrované podobě ukazuje estetičnost daného způsobu řeči i stylu. Uvolnění a odpoutanost jsou primární podmínkou, a tak interpretovat poezii je podobně nesnadné, jako objasnit smysl snů, představ či pocitů. A tak čtenář, přistoupí-li na příklad autorky, nechá se nést proudem slov a ponoří se do jejich atonálnosti. Pak najde v četbě potěšení.
Surrealisté zřejmě nechtějí své čtenáře hýčkat, naladit, uchvátit. Oni zneklidňují, ukazují nejistotu, dvoj- i víceznačnost. A tak je to v Poezii Aleny Nádvorníkové. Nepolaská, ale pozorně ji číst rozhodně musíme.