Zmáčkni knoflík aneb U Ondry na chatě. Sonda do světa amatérských kapel experimentujících ve svých zkušebnách

Tomáš Procházka patří mezi výrazné postavy české alternativní divadelní a hudební scény, kterou lze díky  mnohostrannosti a nekonformnosti jen těžko postihnout několika slovy. Zásadním východiskem  jeho tvorby  je experiment v mnoha podobách. Tento přístup využívá autor jak ve své divadelní tvorbě - je  mimo jiné zakládajícím členem nepřehlédnutelného divadleního uskupení Handa Gote, tak ve své tvorbě zvukové i hudební (využívá mimo jiné improvizaci na akustické i elektronické nástroje, terénní nahrávky, tvůrčí nahodilosti, různá archaická elektronická zařízení, nebo třeba samotný zvuk prostoru, ve kterém se nahrává ).

Kapela B4 patří na alternativní hudební scéně ke zvláštním úkazům, nezakládá svou tvorbu na „písničkové“ tvorbě a přestože za dobu své existence vydala pět oficiálních a několik dalších neoficiálních alb, na nichž jsou zachyceny ucelené skladby, při koncertech z větší části spoléhá na okamžitou inspiraci a po vzoru německé krautrockové scény 70.let minulého století produkuje “instantní kompozice”. Ty jsou někdy založeny na výrazném rytmu, někdy tvoří spíše hlukové kakofonické kompozice. Rozhodnutí produkovat naživo jen improvizovanou hudbu kolektiv porušil až loni, kdy se po naléhání vydavatele Josefa Jindráka rozhodl nazkoušet živou verzi jejich posledního alba, kterým jsou elektronické cover verze písní skupiny The Plastic People of the Universe. V příštím roce kapela oslaví dvacet let existence a tak je reprízování pořadu z roku 2010 takovou malou přípravou na oslavu, kterou se chystá skupina pojmout velkolepě a po patnáctihodinovém koncertu, který se odehrál v roce 2013, se chystá rovnou na koncert dvacetihodinový.

Skupina B4|foto:Roman Mikeš

Posluchačům, zajímajícím se o to jakým způsobem tvoří, nebo spíše jak tvořili před zhruba osmi lety, hudebníci z B4,  je určena zvuková kompozice Zmáčkni knoflík, o které Tomáš Procházka říká:
„Uslyšíte vlastně takovou sondu do míst, kam se normální člověk většinou nedostane, a totiž do studia nebo lépe řečeno vlastně do zkušebny, jelikož o opravdové studio tady vlastně nejde… Je to vlastně taková hlubinná sonda, jako když vědci spustí mikrofon do oceánu a nahrávají zvuky, které jinak nikdo slyšet nemůže. Takhle nějak jsem si připadal, když jsem nahrával zvuk při natáčení našeho CD, snad jen s tím rozdílem, že jsem byl vlastně zároveň pozorovatel i pozorovaný. Natáčeli jsme ve studiu v Horním Prysku, to rádoby studio jsme si ovšem postavili zcela improvizovaně na chatě u kamaráda Ondry Maška. Během natáčení hudby jsem navíc natáčel všechny zvuky, který se tam všude ozývaly: to jak jsme zkoušeli, jak jsme se domlouvali, jak jsme vařili, jak jsme se probouzeli a vůbec všechno, co se tam dělo…Je to vlastně jakýsi náš zvukový deník z roku 2009, ve kterém ovšem není úplně všechno, jelikož jsme v rámci dodržení rozumné stopáže s Gábinou Albrechtovou některé jeho stránky vytrhali.“