Život jako trest za existenci – recenze hry Ženy a panenky

02867699.jpeg
02867699.jpeg

Inscenace hry Arnošta Goldflama Ženy a panenky v ostravské Komorní scéně Aréna je v režii Viktorie Čermákové ze všeho nejvíce nářkem nad životním údělem ženy. Příznačné je zde motto vévodící programu k inscenaci: Jak by to bylo krásné, stát se jednou paní vlastního těla a dělat jen to, co se zachce.

Hlavním důvodem uvedení hry byla snaha vedení divadla uvést po Gogolových Hráčích v podání mužské části souboru nějakou hru, ve které budou účinkovat jen ženy. Goldflamův text má však podobně jako autorova předchozí díla velmi blízko k literatuře určené spíše pro oko čtenáře než pro jevištní zpracování. Chybí zde příběh, a dramatickou situací je život sám.

Na scéně se postupně představí čtyři generace žen: sedmileté děvčátko hrající si s panenkami, starší pubertální sestra s drsným až vulgárním slovníkem, dále matka obou děvčat, a posléze i jejich babička a také prababička. A každá z postav odsouzená k vlastní existenci si prožívá a komentuje vlastní životní úděl.

Vzájemné vztahy se nevyvíjejí, vnitřní obsahy postav jsou dané a postavené do vzájemných konfliktů bez nějakého konce či vyvrcholení. Jsou zde sice i společné situace, například společně připravované a konzumované jídlo, ale jinak jde především o vzájemně se proplétající sólové party, realizované přes tu kratší tu delší monology.

Šestou postavou na jevišti je posléze oživlá panenka v životní velikosti stylizovaná do postavy barbíny. Režisérka Čermáková si pro naplnění svého režijního záměru dopsala jedinou mužskou postavu, nazvanou Ďábelská šelma, která se na scéně objeví v samém závěru hry.

Arnošt Goldflam se prostřednictvím svého textu dívá na život ženy s cynickou ironií a groteskní nadsázkou. Viktorie Čermáková jde autorovu vidění vstříc stylizaci hereckého projevu, ve které jednotlivé herečky z valné části připomínají spíše loutky než živoucí lidi. Tento záměr ještě navíc umocňuje scénografka Jana Preková, která představitelky jednotlivých rolí oblékla do pestře barevných panoptikálních kostýmů s využitím výrazného líčení a třpytivých velkých paruk. Mužský, či spíše samčí princip je představen mužem v groteskní masce bílého pudla. Hudba Jana Kučery čerpá ze současných hudebních směrů od rocku po hip hop.

Tereza Dočkalová v roli holčičky hrající si s panenkami vybavila svoji postavu umíněností, zlomyslností a sklonem k manipulaci. Sklon manipulovat s ostatními je společný i všem ostatním. Zuzana Truplová coby školačka v pubertě groteskním způsobem karikuje patnáctileté drsňačky. Matku obou děvčat hraje Petra Kocmanová. Donekonečna opakované úkony domácích prací vykonávaných s odporem a znechucením jsou hlavními stavebními kameny jejího hereckého výkonu. Babičku ztělesňuje Alena Sasínová-Polarczyk coby ženu marně odmítající vliv a působení času. Dana Fialková v roli prababičky vzpomíná, že místo panenek měla jen dřevěná polínka, její role však v sobě zahrnuje vše, čím žijí a spíše strádají staré ženy čekající už jen na smrt.

Oživlou Barbínu hraje Tereza Cisovská. Z jejího projevu tryská bolest nad údělem ženské duše zakleté do umělohmotné normy určující nejen vzhled a projev, ale dokonce i způsob myšlení.

I když dramaturg inscenace Tomáš Vůjtek před premiérou hovořil v souvislosti s uvedením hry Ženy a panenky o snaze odlehčit repertoár, výsledek je spíše opačný. A byť se inscenátoři snažili vyvarovat se feministickému postoji a názoru, výpověď inscenace je vyjádřením přesvědčení, že žena je spíše než paní svého života otrokyní vlastních snah, tužeb, ale také požadavků doby a módy a mužských protějšků.

Nelze nepoložit otázku, komu je inscenace určena. Zralé ženy tu zajisté uvidí samy sebe. Dospívající dívky mohou být varovány před tím, co je může v životě potkat, pokud se všem na scéně zobrazeným nebezpečím včas nepostaví.