Začínají Ostravské dny. Děláme hudbu naší doby, říká Petr Kotík

24. srpen 2017
Petr Kotík

V moravskoslezské metropoli dnes začínají Ostravské dny – bienále nové a experimentální hudby. Unikátní počin, který spouluvytváří historii moderní hudby 21. století.

Festival odstartuje ve čtvrtek 24. srpna v prostoru Provozu Hlubina koncert s názvem Open Space, tedy vystoupení Ostravské bandy a mistra analogových projekcí Jana Kulky a elektronika Iana Mikysky ve skladbách mladých skladatelů Institutu Ostravské dny 2017. Od půl desáté se pak v kostele svatého Václava v centru Ostravy představí virtuózní hráč na violu Nikolaus Schlierf, který v české premiéře uvede Requiem Borise Guckelsbergera. Ostravské dny potrvají do 2. září a nabídnou celkem 22 koncertů, 106 skladeb z toho 30 světových a 56 českých premiér. Bienále pořádá Ostravské centrum nové hudby, jehož klíčovou osobností i hnacím motorem je hudební skladatel a neúnavný propagátor moderní hudby Petr Kotík. V průběhu příprav Ostravských dnů s ním hovořil Daniel Jäger.

Festival Ostravské dny opět vytvoří ze severomoravské metropole epicentrum nové a experimentální hudby. Co je pro vás hnacím motorem k tomu nepolevit a stále tento svátek hudby organizovat?

Důvod, proč Ostravské dny děláme, je změnit aspoň na pár týdnů naprosto nenormální situaci v normální. Nepovažujeme se za avantgardisty nebo revolucionáře. To, že se na nás tak spousta lidí dívá, nevychází od nás. To svědčí o tristní situaci, ve které se dnes hudba nalézá. My se snažíme udělat atmosféru takovou, jaká byla po staletí a staletí. Děláme hudbu naší doby. To by měl být základ. Vždycky to tak bylo.

Jedním z vrcholů letošního ročníku festivalu bude ve středu 30. srpna koncert s názvem Radikální minulost. Ten bude věnovaný klasikům a průkopníkům nové hudby posledních sta let. Co konkrétně jste pro tento večer vybrali?

Výběr byl dost těžký. Kdybychom chtěli dělat to, co by tam vlastně mělo zaznít, koncert by byl třikrát čtyřikrát delší. Přesto jsme to zredukovali, i vzhledem k tomu, že koncert bude přenášen Českým rozhlasem v přímém přenosu. Naštěstí máme i možnost posouvat délku určitých skladeb. Poslední skladbou je Cageův Koncert, který se dá hrát v několika minutách, ale také v několika hodinách.

Jak bude v konfrontaci s Cagem fungovat třeba Richard Strauss?

Dobře. Víte, my hrajeme metamorfózy Richarda Strausse, to není typický Richard Strauss. To nebyla skladba, která byla zkomponovaná v typické době. Proto možná Strauss vybočil ze svých zvyklostí jakožto skladatel. A co je zajímavé. V umění se jedná ve spoustě aspektech o stejné věci jako ve vědě. Určitě věci visí ve vzduchu. A proto na ně přijdou různí lidé v různých místech ve stejnou dobu. Není to tak, že někdo někoho napodobuje. Věci přijdou k určitému bodu a je jedno kde jste; jestli sedíte v Paříži, New Yorku nebo v Praze. Člověk dostává určité úkoly, kterým se snaží vyhýbat, ale potom, když je plní, objeví sám určité souvislosti. Například u skladby Two pages Philipa Glasse z roku 1968. To je první skladba, která je dána veřejnosti jako Philip Glass. V té době už začíná Marcel Proust, Gertrude Steinová, Samuel Beckett, Robert Wilson, Morton Feldman. Všichni dělají něco jiného, ale nějaká podstata je tam společná. To nakonec vždycky v historii určovalo styl. Rozdíl mezi Händelem a Bachem je obrovský, ale do určité míry je tam něco společného. Jde o to upustit dramatickou strukturu vývoje skladby, hry nebo knihy a zaměřit se na jednu myšlenku, jednu věc a jít hlouběji a hlouběji do něčeho, co se dá nazvat jako „jedno a totéž“.