„Za rok, dožiju-li, si o tom napíšu víc“. Život a deníky Josefa Charváta

„´Kampak jdete s Pepou, pane Charváte?´ Sotva se dověděl pravdu, rázně otci vysvětlil, že tak nadaný chlapec musí na gymnázium, a pak dál na univerzitu.“ V okamžiku setkání otce doprovázejícího syna s jeho učitelem začala kariéra jednoho z nejvýznamnějších lékařů dvacátého století, zakladatele české endokrinologie, prvního přednosty III. interní kliniky 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze a profesora vnitřního lékařství na UK, Josefa Charváta (1897-1984). Do dětství a dospívání, do období první světové války, studia medicíny a práce v soukromé i klinické praxi se vrací profesor Charvát v knize Můj labyrint, deníkových zápiscích vydaných nakladatelstvím Galén roku 2005. V loňském roce toto vyprávění doplnila edice Masarykova ústavu knihou Josef Charvát v dobách naděje a zmaru. Deníky z let 1946–1949, jehož editorkami jsou Marie Bahenská a Hana Barvíková, jejichž péčí vyšel roku 2016 Deník profesora Josefa Charváta z roku 1945.

 Radosti života i dramata dějin

Josef Charvát se narodil 6. srpna 1897, skolní docházku začal za časů monarchie. Maturoval na začátku první světové války a místo do obleku univerzitního studenta se musel obléknout do vojenské uniformy. Promoval a lékařskou praxi zakládal už v Republice československé. V roce 1939 vyhrál konkurz na místo ředitele polikliniky na pražském Karlově náměstí. Ale k založení vlastní kliniky se dostal doslova přes barikády, až v roce 1945. „Byly tam skvrnivky, břišní tyf, tuberkulóza, meningitida, spála... Chirurgie nestačila přijímat raněné barikádníky, vojáky a oběti bombardování, ale bylo tam i několik mladíků s vypálenýma očima. Pokoušeli se zneškodňovat německé tanky a neuměli zacházet s pancéřovou pěstí,“ líčí první dny na klinice Josef Charvát ve svých pamětech.

 Celoživotní skaut, který mohl být prezidentem

Ani poválečné období nebylo bez dramat – politická situace je zajistila v hojné míře v Československu po roce 1948. To už byl Josef Charvát uznávanou kapacitou oboru, léčil politické prominenty, zaváděl do lékařské praxe inzulin, byl světově uznávaným vědcem s řadou objevů, nikdy ovšem nevstoupil do komunistické strany. Pomáhal těm, kteří se rozhodli emigrovat.

Začátkem roku 1969 byl Josef Charvát jmenován rektorem UK, v této roli ho čekala smutná povinnost, když promluvil na pohřbu Jana Palacha. Po pár týdnech dostal k podpisu abdikační listiny a o rok později se vzdal vedení kliniky, kde ovšem jako lékař dál působil. Laboratoř pro endokrinologii a metabolismus při III. interní klinice 1. LF UK založil a vedl v letech 1957 až 1981, v letech 1968 až 1971 byl poslancem ČNR. Zemřel 31. ledna 1984.

 Můj labyrint světa (Nový rok, úterý 1. ledna 1957)

„V uplynulém roce jsem povolil v práci. Nic z toho, co jsem začal a plánoval, jsem nedokončil. Nenapsal jsem klinickou endokrinologii. Nenapsal jsem knížku o nadledvinkách. Nedal jsem dohromady knihu o klinické patofyziologii. Všeho všudy jsem napsal jedinou slušnou práci. Když tak proležím bezesnou noc, těžko se to jde ráno do práce. Ani pořádně myslet nedovedu. Nebojím se smrti. Nevěřím v posmrtný život. Život zvadne jako list, odpadne, pohnojí zem, víc na tom není. Co člověkem spíš otřese, je osud těch, co zbudou. (…)

A co politicky? Vzrušený rok je za námi. První polovina klidná, druhá bouřlivá. Poznaň, Budapešť, Suez. Svět se svíjí v křečích vývoje, který nejde hladce. Kolik životů stála jen ta tři jména? Kolik hodnot bylo zničeno? Jak hlubokou stopu vryla tato tři jména do dějin? Dnes to ještě neumíme odhadnout, ale stopa je hluboká a příští historici budou pravděpodobně hodnotit rok 1956 jako kritický, kdy věci dostaly spád. (…) Co se stalo se západním společenstvím? Je mu konec? Zavřela se nad Anglií a Francií dějinná epocha koloniálních velmocí? Je schopna Amerika převzít úlohu státu vedoucího západní civilizaci nejen vojensky, ale taky mravně? (…)

Kdybych se dnes odvážil dlouhodobé předpovědi, tedy by zněla takto: do nějakých 30 – 40 let musí komunismus zmizet ze světa jako zaostalé zpátečnické bloudění mysli, neboť je to systém, který se postavil proti vývoji člověka. Ten přece jde po staletí k osobní svobodě a osobní podnikavosti a proti stádnosti. Jaký další nepatrný krůček tohoto procesu uvidíme v roce 1957? Za rok, dožiju-li, si o tom napíšu víc. Nečekám, že by se stalo něco velkého (ač za Německou demokratickou republiku bych moc neručil a za Dálný východ taky ne). Ale dějiny se tvoří i z drobných otřesů. Jedním takovým byl v uplynulém roce XX. sjezd komunistů v SSSR. Byl to začátek konce? Nebo jen změna taktiky? Tož zvědavě do Nového roku!“

Milena M. Marešová