Z Ruska - 14. listopadu

Nejoblíbenější ruskou herečkou sovětské i postsovětské éry je podle veškerých anket Ljudmila Gurčenková, jejíž kariéra započala strmě v roce 1956 rolí v muzikálovém filmu Karnevalová noc. Jak dobře hrála, tak dobře zpívala a tančila; právem ji srovnávali s americkou hvězdou Shirley MacLaine; stejně jako ona se ve středním věku přehrála na charakterní role. Ljudmila Gurčenková by se 12. listopadu dožila 76 let - zemřela letos koncem března. K jejím nedožitým narozeninám byla v moskevském Naščokinově domě uspořádaná výstava: plakáty divadelních představení i filmů, fotografie, portréty od četných výtvarníků, ale i hereččiny osobní věci: šaty, nábytek, nádobí, šperky, parfémy a další oblíbené předměty. Také starožitný svícen, který si herečka koupila za první honorář: za roli ve filmu Karnevalová noc. Nebo skříňka z karelské břízy z konce 19. století, tu si pořídila ještě jako studentka filmové fakulty VGIK a která cestovala po celý život s ní. Velký zájem návštěvníků výstavy vyvolávají rukopisy, včetně konceptu dopisu, který Ljudmila Gurčenková napsala loni ruské vládě. Bylo to během natáčení filmu Pestrý soumrak. Produkci došly peníze a herečka poprvé v životě požádala o pomoc; nikdo jí ale neodpověděl.Úryvky z jejího dopisu nyní publikuje ruský tisk - zde jsou.

"Ani ve snu mě nenapadlo, že se dostanu do takhle prekérní situace. Byli jsme zabraní do práce a vůbec jsme si nevšimli, že nad námi zavlál prapor s tím hrozným slovem KRIZE. Všichni, kdo slibovali pomoc, ji teď také potřebovali. A příspěvek od státu nedokáže financovat hudební film, ve kterém účinkuje velký jazzový orchestr s šedesáti dvěma prvotřídními hráči. Bohužel jsme netočili takzvaně akční film: žádné mordy, sex ani drogy - prostě nic z toho, co dnes zaručuje divácký úspěch. Naštěstí jsou tu stále i jiní diváci.

Film jsme nakonec dotočili. Složili jsme vlastní peníze a navíc jsme se zadlužili. Prosila jsem Státní film o malou pomoc - šla za jeho předsedou. Řekl mi a nelhal: Všechny peníze, které bychom vám bývali mohli dát na dokončení filmu, nám odebrali. Stojím před budovou Státního filmu a dochází mi, že život končí. A já jsem ho rozdala lidem, našemu státu, vlasti. Když se řekne vlast, vybaví se mi válka, hlad, požáry, bombardování, Němci, můj rodný Charkov. Ve jménu vlasti jsme všechno vydrželi. A kde je moje vlast teď? Vysála mě, zahrnula veškerými hereckými maléry, řády a medailemi a skončila jsem tady, před budovou Státního filmu, s nataženou rukou. Nemám nic, jen své chřadnoucí, ale nevzdávající se tělo, schopné koncentrace, aby přineslo lidem dobrou náladu.

Nakonec to nejsměšnější: jsem Ljudmila Gurčenková, národní umělkyně SSSR. Tenhle titul se nerozdával zadarmo; zasloužit si ho byla pěkná fuška. A děkuji za přečtení." Tak končí dopis, který herečka Ljudmila Gurčenková loni touto dobou, půl roku před smrtí adresovala ruské vládě, a na který nikdy nedostala odpověď.