Williamsova Kočka v Divadle Pod Palmovkou

Klasickou jednotu místa, času a děje využívá k tomu, aby ze vztahů uvnitř bohaté jižanské rodiny vytvořila příběh, jehož napětí nepramení ani tak z dramatických akcí jako spíš z postupného odkrývání tajemství charakterů. Proto také režisér Petr Kracík dobře udělal, když v Divadle Pod Palmovkou, jehož je uměleckým šéfem, postavil nejnovější inscenaci Williamsova dramatu především na výkonech herců.

Typově je šťastně obsadil. Ústřední postavu, Bricka - nejmladšího milionářova syna, který se zvolna upíjí a kromě alkoholu nevidí nic, zač by stálo žít - svěřil Aleši Procházkovi. Ten se dokázal - právě s velkým smyslem pro tajemství - zhostit hry jemných impulsů a náznaků, v níž se za maskou ke všemu netečného zkrachovalého sportovního komentátora zvolna vynořuje citlivá, zraněná bytost. Vilma Cibulková v titulní roli "kočky" Margarety věrohodně podává jak bolest a nervozitu, které v ní něvšímavost a odtažitost jejího muže Bricka vyvolávají, tak sílu, s níž se dokáže vyrovnat s jeho nepřiznanou homosexualitou, a přesto ho nadále milovat a nevzdávat se naděje, že mu opět vrátí chuť žít.

Na smrt nemocného Brickova otce hraje Vlastimil Bedrna - v intencích autorova smyslu pro paradox - jako nejživotnější postavu hry. K jejímu zdravému selskému rozumu, drsné přímočarosti i jisté bezohlednosti míněné dobrým srdcem přidává přesně vyváženou dávku komiky a humoru. Díky tomu uchraňuje tuto figuru bohatého selfmademana před nabízejícícm se závěrečným melodramatickým skluzem. Také Slávka Hozová prokreslila Brickovu matku plasticky a kromě naivní prostoduchosti a sklonu podléhat puritánským předsudkům ji v nejkritičtějších momentech obdařila i citem a lidským milosrdenstvím.

Karel Vlček načertl Brickova staršího bratra Coopera tak, jak byl autorem napsán - v hrubých rysech utilitárně a pragmaticky uvažujícího právníka, kterého nadcházející otcova smrt inspiruje leda k plánu, jak řešit její ekonomicko-právní důsledky. Především vnějšími prostředky (patlavou mluvou) zvládla postavu Cooperovy omezené, leč přeplodné ženy, Jitka Sedláčková.

Fungování motivů Williamsovy hry je podmíněno tím, jak se její postavy vyrovnávají s prudérní norálkou a upjatým vědomím americké společnosti 50. let 20. století, tedy s jevy dnes již vlastně historickými. Tento určitý handicap dokázali inscenátoři proměnit ve výhodu. Scéna Ivo Žídka a kostýmy Zity Miklošové v retrostylu historičnost ještě zvýraznily, a tím režisérovi uvolnily ruce k aktuálnímu výkladu. V něm jako stále živý smysl hry vystupuje protiklad mezi dvěma způsoby existence a jednání. Mezi takovým, který nevybočuje z řady, podřizuje se obecně sdíleným pravdám a je orientován na zisk a společenskou prestiž, a tím, který je motivován především citem a láskou a zůstává otevřen - byť někdy i temným - tajemstvím života.