Wayfinding. Chytrý systém městské navigace má stále více měst, Praha zaostává

25. říjen 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Grafické řešení navigace poblíž pražské stanice Vltavská (Architekti bez hranic)

Jaký je rozdíl mezi Prahou a Brnem? Třeba, že v Brně budete bloudit mnohem méně než v metropoli, ať už jako chodci, cyklisti nebo pasažéři hromadné dopravy. O vlivu městské navigace na efektivitu cestování hovoří Martin Chudíček, Jakub Mikuláštík a Markéta Steinert.

V posledních letech se často mluví o konceptu tzv. čitelných měst, ve kterých se chodci, pasažéři i turisti dokáží snadno orientovat. Tradiční směrovky nahrazuje sofistikovanější způsob informování s přehlednými informačními panely a mapami. Tento koncept někdy bývá označován jako wayfinding.

Průkopníkem konceptu čitelných měst byl anglický Bristol, olympijský Londýn v roce 2009 nebo v loňském roce Stockholm. Jako další příklady lze uvést například New York nebo Brusel, tedy města, která si na na svém wayfindingu zakládají. O Praze se něco takového rozhodně říct nedá.

Wayfinding lze také jednoduše definovat jako pohyb, kdy úspěšně najdete cestu z bodu A do bodu B. Na orientační systémy neklade takový zřetel nejen v Praze, ale ve většině českých měst, i když historicky máme na co navazovat.

Na druhé straně podle Martina Chudíčka, architekta ze skupiny Architekti bez hranic, lze za ukázku povedeného navigačního systému považovat české turistické značení. Od systému turistických značek se lze odrazit i v městském prostředí, kde navigační systém pokulhává.

Podle designéra Jakuba Mikuláštíka ze stejného sdružení českým městům chybí holistický způsob zpracování navigace, který by ve městech vše propojoval a dával dohromady: „Přinejmenším orientační styl městské hromadné dopravy s navigačním systémem města spolu musí být propojené. Aby člověk, který vyleze z metra, věděl, jak pokračovat.“

Skupina Architekti bez hranic na sebe nedávno v Praze  upozornila, když ve velmi zanedbaných podchodech v okolí stanice Vltavská zavedla ukázkový orientační systém. Ať už se jedná o potřeby pěších nebo cyklistů, nové značení všechny dovede tam, kam potřebují.

Chudíček a Mikuláštík se svou prací sekundárně snažili i obnovit velmi zanedbané okolí Hlávkova mostu a zlepšit tuto lokalitu pro lidi, kteří ji využívají. Původní cesty se zde totiž zpřetrhaly spletitým koridorem rozšířeného mostu a Architekti bez hranic proto jednotlivé trasy doplnili barvami a směrovkami.

Podle grafičky Markéty Steinert, která svou diplomovou práci věnovala navržení nového orientačního systému pro pražskou dopravu, vizuální styl orientačních systémů může plnit i estetickou funkci, zejména v interiérech budov. Vkusně zpracovaný wayfinding může navíc v uživatelích probudit vztah ke značce či subjektu nebo dokonce posílit jejich chuť pohybovat se pěšky.

Ve své práci se Steinert zaměřila na orientační systém pražského dopravního podniku po grafické části. Vizuální identitu pražské MHD navrhl již v roce 1986 Rostislav Vaněk, ale od roku 1989 se na ni nesáhlo odborně, a tak se od původního návrhu postupně vzdalovala.

Přitom se nejedná jen o šipky a tzv. stonožku, tedy plánek se stanicemi. Vizuální identita MHD je rozsáhlý komplex prvků navigačního systému, které by měly být na všech místech dopravní sítě jednotně uplatněny. Podle Steinert by byl úplný návrat k původnímu návrhu rozhodně lepší než současná neucelená podoba.

Každé větší město by si zasloužilo svůj CAMP. Je to lepší než stavět dočasné informační budky, říká Adam Gebrian

CAMP - Centrum architektury a městského plánování

Praha má od konce září své Centrum pro plánování a architekturu. Jedním z kurátorů nového prostoru je Adam Gebrian, o poslání CAMPu mluvil v prvním vydání vltavského publicistického magazínu ArtCafé.

O přehledném orientačním systému by měli přemýšlet zejména architekti ve spolupráci s grafickým designérem, což se ne vždy stane. Často se kvůli stavebním úsporám na budovách používají unifikované piktogramy z dostupných fotobank.

Kdo má skutečně na starosti rozvoj vizuálního konceptu navigačního systému v Praze, kdo téma navigačních systémů projednává a čí je to zodpovědnost přitom není zcela jasné. Dle hostů by se mělo jednat o společné rozhodnutí architekta, grafického designéra, designéra, urbanisty, zástupce hendikepovaných, ekonoma a zadavatele, tedy magistrátu.

Pražský orientační systém je bohužel roztříštěný, bez jednotné podoby. Chudíček, Mikuláštík a Steinert se shodují, že prvním krokem ke změně by mělo být sjednocení grafických prvků, jako je tomu například v Berlíně.

Steinert dodává: „V Berlíně jsou jednotlivé navigační systémy propojeny a vy ani nevnímáte, že přecházíte z metra na vlak nebo na ulici. A tak by to mělo být.“ V Praze by nařízení na integraci vizuální identity mělo přijít shůry, tedy od magistrátu. Sjednotil by se navigační systém v celé metropoli a chodec by nevnímal ani přechod z jedné pražské části do druhé.

Za tuzemský příklad povedené integrace vizuální komunikace se obvykle uvádí Brno. Grafické designérce Věře Marešové se podařilo propojit vizuální identitu města, která se promítla i do orientačního systému. Ten je již dvanáct let funkční a stále se používá, což lze brát jako důkaz kvality a poctivého řemesla.

Pražský wayfinding by měl získat vizuální identitu, která komunikuje sama o sobě a navíc charakterizuje město – systém, který bude nejen funkční, ale i esteticky hodnotný. Inspiraci přitom může brát v Brně, případně v ostatních světových metropolích.

Spustit audio