W. F. Hermans: Temná komora Damoklova. Kryštof Hádek v roli trafikanta Osewoudta proniká do konspirativního prostředí odboje

Dětství hlavního hrdiny je poznamenáno duševní chorobou matky, která v návalu šílenství zabila jeho otce. Vyrůstá pak v rodině samorostlého, ale dobrotivého strýč­ka – komunisty, jehož nehezkou a starší dceru si vezme za ženu. Henri by i nadále žil svůj život v podivném svaz­ku s vlastní sestřenicí, užíval si strýčkovy finanční pod­pory a svoje pocity méněcennosti léčil tréninkem juda, kdyby nepřišla válka a do jeho trafiky a života nevkročil jeho záhadný dvojník, důstojník Dorbeck.

Od této chvíle se Henri stane odbojářem poslušně vykonávajícím všech­ny Dorbeckovy rozkazy, byť by nařizovaly i vraždy do­mnělých zrádců. Posluchač sleduje překvapivě se vyvíjející Henriho život v ilegalitě plný bizarních příhod, krutostí, převleků a útěků, aby byl na konci zaskočen tím, že od­vážný odbojář je po osvobození zadržen Spojenci a souzen jako válečný zločinec a spolupracovník gestapa.

Byl Osewoudt opravdu nebezpečným konfidentem, nebo se stal nevinnou obětí omylu pováleč­né justice? Je jeho dvojník Dorbeck reálnou postavou, nebo jen jedním z falešných přeludů Osewoudtovy choré mysli? Anebo je celá Osewoudtova kauza jenom důka­zem toho, že základní vztah mezi jedincem a společností je jenom sérií vzájemných nedorozumění a neschopností chápat pohnutky a činy bližních? Že i dějiny jsou jenom interpretací a píší je vítězové?

Čtenář ani posluchač se pochopitelně odpovědi nedočká. V Hermansově existencialisticky laděném románu však bezpochyby najde i kousek sebe a svých vlastních pochyb o světě a naší racionalistické civilizaci. Pro ty, kdo by tohle snad vnímali jako filosofickou veteš, bude Temná komora zase poutavým válečným thrillerem se spoustou bizarních postav a napínavým příběhem. 

„Kdybych měl vstoupit do dějin zrovna touhle knihou, to by se mi moc nelíbilo,“ zhodnotil příkře svoje nejznámější dílo v jednom rozhlasovém rozhovoru Hermans. Román Temná komora Damoklova však už v té době byl právě tou knihou, která mu přinesla první skutečné uznání doma i ve světě.

Vydání v roce 1958 se neobešlo bez kontroverzí. Román těžil z Hermansových válečných zkušeností, na rozdíl od jiných však přinášel obraz protinacistického odboje bez tehdy obvyklého patosu. Ostatně krajně nehrdinský byl už hlavní „hrdina“, bezvýznamný trafikant Henri Osewoudt, jehož nedospělá a bezvousá tvář, malý vzrůst a vysoce posazený hlas v některých rysech připomíná Grassova Oskara z Plechového bubínku.

Milan Kundera na fotografii z roku 1979|foto:Profimedia

Ponořil jsem se tedy do tohoto románu, nejprve s obavami z jeho rozsahu pěti set stran, pak udiven faktem, že jsem jej přečetl jedním dechem. Poněvadž ten román je zároveň thrillerem, sledem napínavých dějů. Události (které se odehrávají za války a rok po ní) jsou popisovány velmi exaktně a suše, podrobně, ale rychle, jsou strašlivě skutečné, a přesto na hranici pravděpodobného. Tato estetika mě uchvátila; román posedlý skutečností, a současně fascinovaný nepravděpodobným a podivným.
Milan Kundera